Přijetí nečekaného: Jak se vyrovnanat s diagnózou rakoviny u blízkých

První věc, když mi mamka oznámila, že taťka má rakovinu, byl šok. Nechápala jsem, co mi to říká. V té době mi bylo 17 a na takové věci jsem nebyla připravena. Nevěděla jsem, co má dělat. Jestli brečet nebo nadávat. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo pořádné bouchnutí do skříně.

Když se dozvíme, že náš milovaný má rakovinu, jako první se dostaví šok. Neumíme to vstřebat, příjmout. Protože náš mozek nechápe, co po něm chceme. A tak se tělo brání. U někoho je to pláč u jiného mlčení a někdo si třeba i zanadává. Všechno je povoleno. Jen je potřeba si ujasnit, že tyto emoce bychom před nemocným neměli nechat vyplout na povrch.

Jako dcera, která si to prožila se svým taťkou a jako manželka, která to prošla se svým mužem, vím, jak je to těžké. Ale mohu říct, že nic není stejné. I když u obou mužů v mém životě zazněl ortel „rakovina“, šok nebyl stejný. U taťku to bylo jiné, protože tam jsem věděla, že mu doktoři dali 3 měsíce života. O to ten šok byl větší. Vyrovnat se najednou s tím, že můj milovaný taťka má rakovinu a ještě k tomu, že vlastně brzy umře, bylo pro mě šíleně těžké.
U svého manžela jsem to tušila už dřív, než vůbec doktoři sdělili, že nádor je zhoubný. To bylo jiné. Podle výsledků ještě před operací, jsem hledala informace a po dobu dvou měsíců předem, jsem se připravovala, že to bude rakovina.

Samozřejmě, nejde se úplně připravit, ale o to ten šok pro mě nebyl tak velký. Srdce mi i přesto bušilo a v krku jsem měla knedlík, když to doktoři sdělili, ale už v tu chvíli, jsem si říkala: „musíš být silná“.

Pro nás blízké, to není také vůbec snadné. Samozřejmě jsme na „druhé straně“ – my jsme ti druzí, ti zdraví. Na „jedné straně“ jsou nemocní s rakovinou a na „druhé straně“ jsou ti zdraví a to jsme my. Ale ani pro nás není vůbec jednoduché, příjmout fakt, že náš milovaný má rakovinu. Je to bolestné, svazující a ten pocit, že někdo, koho milujete má trpět, je strašný.

Je důležité, aby i my, ti na „druhé straně“, jsme měli možnost se na někoho obrátit. Někomu se svěřit, vypovídat nebo třeba i vyplakat někomu na rameno, když cítíme, že to potřebujeme. I pro nás, pro blízké osoby těch, kteří mají rakovinu, je důležité mít oporu.

Všechnu svou energii a sílu dáváme našim milovaným, kteří to potřebují. Ale kdo nám dá tu sílu? Kde ji máme zase vzít? To už se nikde neřeší. Je potřeba být vždy v rovnováze.
Aby jsme i my mohli fungovat, je potřeba si ujasnit, že naše tělo musí být vždy v rovnováze. To, co ze sebe vydáme, je potřeba zase tělu dát nazpět. Vím, že to není tak jednoduché, jak to vypadá. I já jsem s tím měla problém. Většinou jsem se cítila vyčerpaná, ale neuměla jsem si tu energii vzít zpět. A také mi to mé tělo dalo jasně najevo, bolest zad se u mě stala součástí života.

Ale já už vím, že musím své tělo udržovat v rovnováze. To, co ze sebe vydám, musím zase zpět přijmout. Jedině tak můžu žít v harmonii sama se sebou.

Zdroj foto: Dagmar Arnoštová

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account