Když se role obrátí: Co nás učí nečekané životní cesty našich dětí
Až se mi jednou narodí syn, budu dělat všechno promyšleně. Od tří let mu budu říkat: ,,Zlato moje, nemusíš se stát inženýrem. Ani právníkem. Není důležité čím budeš, až vyrosteš. Chceš být patologem? Klidně. Sportovním redaktorem? Prosím! Chceš dělat klauna v obchodním centru? Skvělá volba!
Až mu bude třicet, přijde za mnou, ten můj upocený plešatý klaun s rozmazaným líčidlem na obličeji a řekne: ,,Mami, je mi třicet a dělám klauna v obchodním centru! Takový život jsi pro mě chtěla?! Čím si to prosimtě myslela, když jsi mi tvrdila, že vyšší vzdělání nepotřebuju? O co ti proboha šlo, když jsi mi místo matiky dovolovala hrát si s klukama?”
Odpovím: ,,Miláčku, vyhověla jsem ti absolutně ve všem. Nikdy jsem na tebe nechtěla tlačit. Neměl jsi rád matematiku, nerad ses učil, raději sis hrál s klukama, to je snad jasné, ne?”
On na to: ,,Nevěděl jsem přece kam to povede! Vždyť jsem byl malé dítě. Sám jsem se neuměl rozhodnout a ty jsi mi zničila život!” a špinavým rukávem si rozmaže rtěnku po tváři.
Vztyčím se, prohlédnu si ho a pevně řeknu: ,,Tak podívej! Na světě jsou dva typy lidí – jedni svůj život žijí a druzí hledají viníky. Pokud jsi to ještě nepochopil, jsi blbec.”
Vydechne ,,ach,, a omdlí. Jeho psychoterapie bude trvat pět let.
Nebo jinak..
Až se mi narodí syn, budu dělat všechno opačně. Od tří let mu budu říkat: ,,Matýsku nebuď hlupáček, mysli na budoucnost. Uč se matematiku, jestli nechceš pracovat jako popelář s odpadky nebo celý život dělat v call-centru!”
Ve třiceti za mnou přijde můj upocený plešatý programátor s hlubokými vráskami na čele a řekne: ,,Mami, je mi třicet a dělám v ,,Googlu,,. Dřu dvacet hodin denně, nemám přátele, nemám rodinu. Čím jsi proboha myslela, když jsi neustále heslovala, že jen s dobrým místem můžu být šťastný?! Nic jsem neprožil jen se učil matematiku a spávat s pravítky a kružítkem!”
Řeknu mu: ,,Ale miláčku, šlo mi jen o to, abys měl kvalitní vzdělání! Chtěla jsem abys měl otevřené všechny možnosti můj synu.
Odpoví mi: ,,Na co jsou mi ty všechny možnosti, když jsem nešťastný a vyčerpaný mami?? Jdu kolem klaunů v obchoďáku a závidím jim, maminko! Jsou šťastní, pořád se smějí, nic neřeší. Měl jsem být jako oni. Ty jsi mi zničila život matko!” a sundá brýle a šudlí je o tričko.
Vztyčím se, pozorně si ho prohlédnu a pevným hlasem řeknu: ,, Tak podívej na světě jsou dva typy lidí, jedni svůj život žijí a druzí si jen pořád stěžují! Pokud si to nepochopil, jsi blbec.”
Vydechne ,,ach,, a omdlí. Jeho psychoterapie bude trvat zhruba pět let.
Anebo ještě jinak.
Až se mi narodí syn, nechám rozhodování pro jeho otce. Od tří let mu budu říkat: ,,Miláčku můj, nejsem od toho, abych si něco tvrdila, do něčeho nutila. Já jsem tu proto, abych tě měla ráda. Běž za tatínkem, zeptej se ho, poradí ti. Já nechci být kategorická.”
Až mu bude třicet, přijde za mnou můj upracovaný režisér s melancholickýma očima a řekne: ,,Mami, je mi třicet. A Už třicet let se snažím, nějak vzbudit tvou pozornost, tvůj zájem o mě. Věnoval jsem ti přes deset filmů maminko a režíroval o tobě pět inscenací. Dokonce jsem napsal o tobě knihu! Ale zdá se mi, že je ti to úplně jedno! Nic neoceníš, nevyjádříš se. Proč si mi nikdy nedokázala říct, co si o mě myslíš?! Proč si mě vždycky posílala za tátou?”
Řeknu mu: Ale miláčku, srdce moje. Já jsem nikdy nechtěla rozhodovat za tebe a ani ti špatně poradit. Prostě jsem tě jenom zbožně milovala a na rady a rozhodování tady byl vždycky náš tatínek.”
Odpoví mi: ,,A k čemu mi asi tak byly tátovi rady, když jsem se ptal tebe, mami? Celý život jsem se snažil, abys sis mě konečně všimla, řekla že to dělám správně a dobře. Jsem z tebe cvok mamko. Dal by všechno za to, kdybych aspoň jedinkrát uslyšel, co si o mě vlastně myslíš. Tím svým mlčením a odtažitostí jsi mi zničila život!” načežš si teatrálně položí dlaň na čelo.
Vztyčím se, prohlédnu si ho a rozhodně řeknu: ,,Tak podívej synu, na světě jsou dva typy lidí, jedni svůj život žijí a druzí pořád na něco čekají a očekávají. Pokud jsi to ještě pořád nepochopil jsi blbec.”
Vydechne ,,ách,, a omdlí. Jeho psychoterapie bude trvat přes pět let.
Tento text může posloužit jako dobrá profylaxe mateřského perfekcionalismu – úsilí být dokonalou matkou. Neexistuje návod jak dobře a správně vychovat děti. Ať už se budete snažit jakkoli, vždycky bude dítě, které pak v dospělosti bude mít co říct psychoterapeutovi…
Takže klid a užívejte si mateřství takové jaké je *heart*
Hezký den
Zdroj: Lucie Holbová
