Láska na dálku: Připravujeme se na týden bez našich nejmenších
Jsem naměkko… Už pár dnů jsem rozhozená z blížící se dovolené. Ne mé, samozřejmě, to bych naopak byla šťastná, že jedu mimo svět – školka, práce, školka, domácnost, spánek.
Takhle se ve mně hromadí strach, smutek, obavy. Děti odjíždí na týden mimo můj dosah a mimo moji náruč. V hlavě mi naskakuje milion různých scénářů, co všechno se může stát, když s nimi nebudu, ale samozřejmě jsem si velmi dobře vědoma toho, že i kdyby se cokoli stalo, nemusela bych to ovlivnit, přestože bych byla v jejich přítomnosti. Hodně krát jsem četla, že děti nám nepatří, že si nás – rodiče vyberou, my se o ně postaráme, ale veškerá rozhodnutí za svůj život, si musí převzít děti, jakmile toho budou schopné. Nemůžeme jim stále zakazovat, rozkazovat, udávat směr… My určujeme hranice, učíme je, posouváme, podporujeme, ale cestu si musí vybrat samy děti. Taky proto svá dvojčata beru jako rovnocenné parťáky, ptám se na jejich názory, povídáme si, dávám jim na výběr, snažím se o domluvy. Vždycky jsme s dětmi trávili čas ve třech, byli jsme parťáci, taky proto ta jejich urputná závislost na mně.
Jak říkají někteří: “Jsou to mamiňáci.“ No tak jsou a co? Může se někdo divit, když se o ně starám od narození víceméně sama? A teď mi odjedou… Aniž by věděly a tušily, co je MOŘE. Jedou s taťkou a jeho novou rodinou. A přestože by se měla dvojčata těšit, pláčou. Nechtějí… Ani k moři, ani s taťkou. „Já bych byl radši s tebou, mami“, pláče Kubínek. Člověk by si řekl, že budou trénovaní, když jezdí k tátovi každý druhý víkend a jsou tam každé středeční odpoledne v týdnu. Ale nejsou a tohle nikdy natrénovat nepůjde. Ať se snažím je nadchnout sebevíc, ať jim popisuju, co všechno je čeká, že nemusí vstávat do školky, že si tam pohrají s dětmi, nedají se ošálit. Možná proto, že samy cítí, že z mé strany je to taky jen milosrdná lež.
Být na mně, rozhodně je letos na 7 dnů od sebe nepustím, dle mého jsou na to ještě hodně malí. Jenomže soud takhle určil… A bývalý partner chce prostě k moři a všechno se řídí vždy tím, co chce on a ne, co chtějí děti. „Mami, já nechci spát u taťky.“ „Proč ne, Terezko? Vždyť jen o víkendu, pohrajete si, zaskáčete na trampolíně, vykoupete se v bazénu. Uteče to, bude to fajn.“ „Mami, jenomže mně tam není dobře. Nechci k tatinovi…“, povídá Terík. Ve finále se rozpláče, že mi tam odsud nikdo nechce zavolat, když je jí či Kubínkovi smutno… Terík spustí další várku slz, když jsem jí řekla, že dovolená bude trvat 7 dnů. „Nechci tam být tak dlouho, chci ti aspoň zavolat a mně to nikdy nedovolí ti zavolat…“
Co pak dělat, jak reagovat, jak uklidňovat? Bohužel smutné téma, které ale patří k životu, který jsem si vybrala. Děti MUSÍ, přestože NECHTĚJÍ. Tomuto jsem chtěla zabránit, ale určité věci nemůžu ovlivnit, byť se snažím sebevíc. Snaha totiž musí být oboustranná a především taková, aby byla co možná nejlepší pro děti. Dle mého názoru je pro čtyřleté děti oddělení od mámy na 7 dnů, veliká zkouška. Na to, že jsem děti od sebe měla max. 3 noci od sebe, je 7 dnů najednou spíš trauma než radost. Pro mě, pro děti, pro otce, který své děti hlídá zásadně v přítomnosti dalších osob.
Samozřejmě vím, že dětem se nic strašného nebude dít, uteče jim to. Jde spíš o ten pocit, že MUSÍ, aniž by CHTĚLY. Lepší by bylo, kdyby dvojčata CHTĚLA, aniž by MUSELA… Byla bych pak šťastná i já, kdyby odjížděla s úsměvem a spokojená.
Je mi smutno… Tak jsem si alespoň pracovní nástěnku přetvořila na rodinnou nástěnku. A dětem nabalila společné fotky naší rodiny. Ať se máme vzájemně na očích, přestože nás dělí nějaký pitomý povinný MOŘE…
Zdroj foto: Pixabay.com
