Jak se naučit přijímat komplimenty: Inspirující případová studie z koučování
Nedá mi nevyjádřit ke včerejšímu krásnému procesu s klientkou, kterým se, myslím, můžeme všichni inspirovat.
Pokud pracujeme v koučovně na sebevědomí, u většiny, dříve či později, narazíme na otázku přijímání pochval. Kdo nebyl doma chválen, kdo měl perfekcionistickou výchovu, má problém s přijímáním i upřímně míněných komplimentů. V těchto rodinách se rodiče soustředili více na chyby než zdary, na každém výtvoru svého dítěte hledali mouchy, bylo více pochval než kritiky. Lidé takto vychovávaní bývají v dospělosti stejně perfekcionističtí a kritičtí k sobě samým, jako byli jejich rodiče. Když jsou pochváleni, neumí se zaradovat, jako první jim spíš hlavou proběhne myšlenka, že to druzí říkají jen tak, že to stejně nemyslí vážně, že je chválí jen z lásky, že přece nemohou přijmout poklonu, když nejsou DOKONALÍ (no, to bychom nemohli nikdo). 😉
Na téma pochval došlo i při koučování s mou klientkou, říkejme jí Eva. Eva měla přesně takovou výchovu, jako jsem popsala. Za poslední půl roku na sobě udělala kus práce, dořešila rozchod s bývalým manželem, udělala si terapeutický kurz, začala se realizovat i soukromém životě, bylo by hodně, co psát. Na našem posledním setkání říkala, že by ještě více chtěla věřit sama sobě. Došla k závěru, že velkou roli hraje schopnost přijímat pochvaly druhých. Říkala, že se cítí, jak za sklem, po kterém pochvala jen sjede a k ní už se nedostane.
Šly jsme na to experimentem, hrála jsem Evě roli obdivovatele a ona zkoušela různé taktiky, jak mé ocenění přijmout tak, abych jí to věřila. Zkoušely jsme i role vyměnit. Eva bojovala, ale pořád to nebylo ono. Říkala nešťastně, že když jí chválím hezký lak na nehtech (a ten vážně měla), nezahřeje jí to u srdce, protože ví, že není přece dokonalý. Vždyť na jednom nehtu je lak trochu odloupnutý (klasika, určitě to znáte). Napadlo nás zkusit pochvalu přijmout jen z části, tedy nepřijmout celou poklonu, ale jen její část, třeba 80% (barva, ostříhané nehty…), se kterými klientka může souhlasit. Eva začala temperamentně mávat rukama okolo sebe, že to prý je to ono. Když jsem to zkusily v praxi, najednou jsem cítila, jak má pochvala začíná fungovat, toto nové klientčino DĚKUJI, bylo tak jiné, tak upřímné a po každém dalším vyřčení mi Eva rostla před očima a stávala se uvolněnější a zářivější. Byla to nádhera. *heart*
Když jsem proces rekapitulovaly, Eva říkala, že snížit sám sobě nároky na to, abych mohla ocenění přijmout, je pro ní naprosto zlomové. Eva na rozloučenou dostala „domácí úkol“, napsat si, kde ještě všude může snížit nároky sama na sebe tak, aby jí to bylo ještě příjemné. A já budu zvědavá, jestli ji ještě příště, až ji potkám, vůbec poznám.
Ať je tedy experiment Evy příkladem a inspirací nám všem. A příště, až vás někdo bude chtít upřímně pochválit, dřív než s tím sami v sobě začnete polemizovat, vzpomeňte si na Evu a zkuste si říct: „Ale jo, není to dokonalé, ale na 85% je to opravdu dost dobré!“ a s pokorou a upřímně poděkujte.
Zdroj foto: Pixabay.com
