Co je jazyková animace a proč byste o ní měli vědět
Už jste někdy slyšeli pojem jazyková animace? Ano? Ne? A co si představujete? Předpokládám, že někoho, kdo vás na dovolené zabaví, má plný kufr nápadů, úsměv na líci a s největší pravděpodobností ještě předcvičuje někde u bazénu kdoví co.
Jazyková animace se sice v mnohém shoduje s touto představou, k hopsání u bazénu má však přeci jen trochu daleko.
Jazyková animace je metoda, kterou bohužel většina i zkušených učitelů jakéhokoli jazyka ve státní sféře vzdělávání zatím ještě vůbec nezná. Ani já jsem ji před lety neznala. Nevylučuji však, že některé prvky jazykové animace učitelé zřídka nevědomky používají ve výuce.
Kdy se dá použít?
Jako názornou ukázku k použití animace vezmeme třeba školní výměnu, kdy do české školy přijede německá třída a společně s českou třídou spolu mají prožít nezapomenutelný týden plný společného vyučování či mimoškolních aktivit. Ti, kdo takovou situaci zažili, pravděpodobně tuší, jak úvodní setkání probíhá. Ti, kdo netuší, si to můžou lehce domyslet: každá skupina zůstane samozřejmě první dny jen mezi svými, než si troufne lámanou angličtinou oslovit někoho z druhé skupiny a vykročit tak ze svojí komfortní zóny. Dochází tak k určité izolaci obou skupin, která může trvat i několik dní, než se prvotní ledy prolomí.
V důsledku je vlastně jedno, jestli se jedná o školní třídu dětí, puberťáků nebo společné soustředění sborů nebo fotbalových sdružení. Jedním z hlavním cílů, o který se jazyková animace snaží, je prolomení ledů a dodání odvahy komunikovat v cizím jazyce. A není přitom důležité, jestli se jazyk učíte deset let nebo jste si o něm dosud mysleli, že je moc tvrdý/moc těžký/s divnou výslovností/… (doplňte podle vlastních stereotypů, které máte o různých jazycích).
Smyslem animace je motivovat a vzbudit zájem. Nejen o jazyk, ale třeba i o celou kulturu.
Bohužel se v nejrůznějších vzdělávacích institucích stává, že učitele touží po bezchybnosti a ubíjí tak ve svých žácích a studentech motivaci a zájem. Dobře si pamatuju, jak jsem já sama na základce musela dvacetkrát přepisovat německé předložky se třetím pádem, protože jsem je odříkala nedostatečně. Dostatečně se mi ale tento zážitek vryl do paměti, takže si předložky pamatuju dodnes. Což je sice dobře, ale za cenu dlouhodobého strachu z možných dalších chyb.
Bohužel se tato situace netýká jen mě. Dobře si pamatuji, jak se tímto příkladem a podobnými zastaralými metodami v některých mých spolužácích naprosto vytratil zájem v hodinách němčiny skládat kreativně ze slov věty a následně se tak moct dorozumět. Hlavní úkol na nadcházejících 45minut vyučování byl jednoduchý – přežít a hlavně nemuset nic říkat!
Na gymplu a vysoké pokračoval zmíněný důraz na gramatiku a bezchybnost. Oukej, když člověk daný jazyk studuje, asi se to dá očekávat.
Co mi ale vždycky chybělo, byla motivace a inspirace od mnohých vyučujících. Možnost dovolit si něco říct, i když vím, že je to gramaticky špatně, ale v daném okamžiku to líp neumím. Bez ostychu, bez pocitu viny, beze strachu, že to přece určitě musí být špatně. Ne vždycky jsem si na to troufla a například v angličtině to překonávám dodnes.
A právě s prvky odvahy, zájmu a motivace si hravou formou hraje právě jazyková animace.
Animace jakožto metoda nenásilného kontaktu s jazykem a reáliemi. Pravidla jdou stranou, hlavní je bavit se a rozvinout zájem.
Animačních aktivit a metod je několik a samozřejmě záleží, co chceme skupině či jednotlivcům zprostředkovat. Aby dokázali pozdravit v dané řeči? Naučit se prosím a děkuji? Ukázat že čeština má s němčinou hodně společného? Nebo pro pokročilejší potrénovat časování či slovíčka? Záleží na motivaci a kreativitě animátora i skupiny. Animace si klade totiž jiné cíle než standartní frontální výuka.
Každá skupin(k)a je samozřejmě individuální a potřebuje něco jiného. Někdo si rád hraje a je takzvaně sofort dabei a někoho naopak musíme nejdřív svými činy přesvědčit, že to opravdu stojí zato. A ono to opravdu zato stojí! V jakékoli skupinové práci je dobrá nálada a smysl pro zapojení přímo nakažlivá! Ale nepopírám, že i jednotlivcům se dá pomocí animace hodně předat.
Jde to i jinak
Co já bych dala za to, kdyby mi na základce někdo ukázal, že předložky se dají vstřebat i jinou formou než biflováním a striktním překladem jedné věty za druhou. Nebo že moje jazykové dovednosti v daném okamžiku naprosto stačí ke všemu, co potřebuji, i když tajně vím, že za rok budou někde úplně jinde.
Vrátím se teď ale k původnímu příkladu s česko-německou školní výměnou, která v ideálním případě každý den absolvuje krátký blok jazykové animace. Tyto skupiny si po několika dnech možná osvojí pár slov z nového cizího jazyka. Záměrně píšu možná, protože to není pravidlem a roli hraje několik různých faktorů.
Co je ale v tomto případě mnohem důležitější, je zájem a odvaha v daném jazyce vůbec začít komunikovat. Když k tomu připočteme ještě odbourání několika z generace na generaci předávaných předsudků, máme vyhráno. Skupiny si tak po aktivitách, ve kterých jazyk hraje vedlejší roli, najednou můžou připadat blíž. A z hlediska jednotlivce vás může animátor motivovat k akci. Odhodlání otevřít pusu a začít komunikovat je ale na každém zvlášť. Čím víc si dovolím, tím víc dostanu zpět.
A jak to máte s komunikací v cizím jazyce vy? Mluvíte bez problémů nebo máte strach otevřít pusu? Jestli se bojíte něco říct, stáhněte si video, ve kterém se tímto tématem zabývám. Na video přejdu tudy
Zdroj foto: Michaela Skopalová
