Emoce a vděčnost: co pro mě znamená vaše podpora mého blogu
Přihlašuji se, abych napsala novou kapitolu příběhu a koukám, opět jste mi věnovaly tu čest být na první stránce v top blogách. Jsem nadšená a moc šťastná! Nevím, jestli jsem schopná vůbec popsat, jak moc, ale aspoň se o to pokusím.
Cítím neskutečnou pokoru za to, že tomu tak je a pokaždé, když se moje články objeví kupříkladu mezi doporučenými, mám slzy na krajíčku. Hřeje mě Váš zájem, Vaše podpora a to, že někdo mou tvorbu následuje.
Opravdu se mi těžko vysvětluje, proč mám teď takový pocit vděčnosti, ale možná budu schopná objasnit své pocity tímto:
Během puberty, po 15. roku života, jsem rezignovala na tvorbu úplně a měla pocit, že má tvorba stojí za prd, že jsem jen sebestředný egoista a díky tomu, že své příběhy sdílím, toto dávám ostatním najevo a všichni tak můžou vidět tu pravdu. Pravdu, že vlastně nejsem dobrá, naopak je celá moje tvorba trapná.
Ten, kdo mě o tomhle přesvědčoval, mi zlomil sebevědomí dostatečně na to, abych se na svůj původní blog vykašlala a mnoho povídek a příběhů nadobro smazala, spoustu obrázků roztrhala a deník s básničkami spálila u dědy v krbu.
Večer jsem brečela do polštáře, protože jsem nechápala, kde se stala chyba. Příběhy byly součástí mého života, má realita, kam jsem utíkala od starostí a trápení, ale věděla jsem, že pokud nechci ostatním nastavovat svou “špatnou” tvář, nebudu dál moct tvořit.
Pak se začalo ale všechno postupně měnit. Vliv dotyčného slábl, až mi vlastně přestalo být jedno, co si myslí, jaký přístup k tomu, co píšu, má.
Díky mému partnerovi, kterého jsem v té době potkala, se mi začalo dávat sebevědomí pomalu dohromady, ale i přesto jsem reagovala podrážděně, když část mých příběhů, které zbyly, vzal a poslal známému vydavateli. Rozčilovala jsem se, že ty příběhy nejsou dobré na to, aby je vůbec někam posílal bez mého svolení, že nepíšu už roky a tohle od něj nebylo fér, protože se za svou tvorbu stydím.
Znovu se mi vrátily řeči dotyčného člověka, které jsem slýchala tenkrát v dětství a paradoxně úžasný a vstřícný, milující krok, od mého partnera, mě rozsekal na kousky.
Nicméně teď, 10. října, jsme s partnerem oslavili 4roky, co spolu jsme a celou tu dobu neustále pracuje na tom, abych se cítila milovaná, chtěná, žádaná, za což jsem mu neskutečně vděčná, stejně jako Vám, ženy, moje milované čtenářky.
Dáváte mi pocit důležitostí a s každou Vaší sympatií roste i má sympatie k sobě samé.
Moc mě těší, že se Vám má tvorba líbí a netuším, jak moc Vám můžu poděkovat a jestli vůbec někdy budu schopná dostatečně poděkovat své kamarádce Pétě Pajerové, jež je součástí také této komunity, a která mi tuhle stránku doporučila.
Je neskutečné sledovat Váš dennodenní zájem, čímž mě naplňujete pocitem zadostiučinění.
Možná si to neuvědomujete, když píšete komentáře, nebo klikáte myší na to malé fialové srdíčko, ale rozjasňujete mi tím den a dáváte mi pocit potřebnosti. Říkám si, že mám důvod tvořit, že tu jsou lidi, pro které má cenu psát a že jsem konečně našla své milované publikum.
Nejsem žádná extra třída, o to víc mě těší, že mé články, básničky, příběhy čtete, sdílíte mou tvorbu o anorexii a pomáháte mi tak v boji proti ní.
Zkrátka díky, ženy, díky moc.
Děkuji znova a děkovat vždy budu, protože si Vašeho zájmu neskutečně cením. Opravdu moc.
Jste mé múzy a mí andělé tvořivosti.
Díky Vám mám opravdu chuť si každý den vyčlenit čas a psát, natáčet, stříhat. Nebýt Vás, neustále by mé příběhy ležely “v šuplíku”.
Přijde mi, že slova jsou zbytečná a často nedokážou vyjádřit skutečnou podstatu toho, co se dotyčný snaží sdělit, a tak Vám alespoň slibuji, že se vynasnažím, aby mé články byly čtivé, zábavné, poučné, napínavé, a zkrátka takové, aby Vás stále bavily a měly jste chuť se k nim vracet.
A i když vím, že jsou to mnohdy jen slova a důležitější jsou činy, ještě jednou chci říct – DÍKY.
Krásný den Vám všem, ženy *heart*
Zdroj foto: Pixabay.com
