Snad jako většina z nás jsem v autoškole úspěšně složila zkoušky a získala řidičský průkaz jako mladá holka. Ono se to jezdí, když v autoškole vedle vás sedí instruktor a tu pomůže včas zabrzdit, poradí kdo má přednost v jízdě nebo “vyšlápne” spojku. Jenže pak najednou sedíte za volantem úplně sama a všechna odvaha je rázem pryč, tedy alespoň u mě to tak bylo.
Zpočátku jsem si troufla řídit, jen když jsem vedle sebe měla zkušeného řidiče a rádce v jednom. Jenže vyjet někam sama, když pořádně neznáte trasu, neumíte zaparkovat mezi dvě auta, rozjet se bez ruční brzdy do kopce a navíc v hlavním městě mi připadalo nemožné. Tak šel čas, uběhlo pár let a já stále chodila po svých nebo jezdila tramvají, autobusem či metrem a obdivně vzhlížela ke všem ženám řidičkám.
O dvacet let později jsem se seznámila se svým přítelem a znovu přišla řeč na moje řízení. Občas mi mimo město půjčil auto, seděl vedle mě a trpělivě radil co a jak. Měla jsem oči navrch hlavy a na tachometru 30 km/hod. Prostě pořád ten strach z jízdy ne a ne překonat.
Na podzim roku 2005 mi říkal, že by to chtělo zaplatit si pár jízd v autoškole, oprášit znalost dopravních předpisů a křižovatky. Pedály i volant jsem zvládala dobře, ale orientovat se v provozu, to byl oříšek. Takže se vše opakovalo a já pořád raději zůstávala spolujezdcem a netušila, co se na mě chystá.
Přišly Vánoce a mě pod stromečkem čekalo velké překvapení v podobě klíčků od prvního vlastního auta. Měla jsem obrovskou radost, která střídala rozpaky. Kamarádce jsem tehdy volala a říkala: „Chápeš to, kdyby mi koupil mobil, ale co budu dělat s autem?“ Moc se smála, jak by ne, když léta řídí a na vlastní auto je zvyklá, ale dnes už na to s úsměvem vzpomínáme obě.
Max, jak jsem autíčko pojmenovala, protože pro mě znamenalo maximální překonání sama sebe, nejprve stál tři měsíce v garáži a já pilně z okna tramvaje studovala dopravní značky, abych zvládla alespoň cestu do práce a z práce. Nesmějte se, bylo to opravdu tak. Pak přišlo jaro a já úplně sama vyjela poprvé, podruhé, potřetí a postupně zjišťovala, že to jde. Co mi také zbylo, přeci Max nemohl zůstat jen v garáži.
Letos je tomu už šestnáct let a jezdím skoro každý den. Maxe už nemám, měl svá léta a já rozloučení s ním obrečela. Na jeho místě teď parkuje Max II., další skvělý kamarád a velký pomocník. Šetří můj čas a pohodlně mě odveze do práce, na nákupy, k lékaři, za rodinou, kamarádkami, domů, prostě všude a já jsem moc ráda, že ho mám.
Všem přeji šťastnou cestu a kilometry bez nehod!!!
