“Zlobíš se?”
“Proč?”
“Že nejsem sportovec…”
“No, trochu mě to mrzí. Ale až budeme mít ta miminka, tak s nima budu sportovat!”
Nesportuju. Neumím to. Jsem levá.
Brusle jsem zmákla naposled na střední a to byl krásný, hladký led na staďáku. Kdepak na mě s hrbolkama na rybníce. Dnes to odnesla obě kolena, pravé zápěstí a samozřejmě zadek! Nemůže se přeci divit, že tohle otloukání nevydržím dýl jak dvacet minut. A i když se vážně snažím, kolečko bez pádu prostě nedám.
Na běžkách jsem stála jen jednou v životě. V sedmičce na lyžáku. Jeli jsme k prameni Vltavy. Já byla neustále pozadu. Nejelo mi to. Říkala jsem si, jak může být někdo na sport tak neuvěřitelně nešikovnej. Až na zpáteční cestě mi pan učitel Kdolský prozdradil, že mám lyže nandaný obráceně. Ovšem nezapomněl dodat, že i kdybych je měla dobře, stejně bych byla poslední.
Běžky jsem včera zdědila po jednom kamarádovi (ano, kamarádovi, neboť velikost mojí nohy nemůže mít žádná kamarádka). Myslivec byl nadšený, že konečně můžeme spolu vyrazit po stopě. Jenže chudák netušil, že jediné, co plně ovládám je bicykl!
Musím tedy říct, že do sněhu se padá o poznání méně bolestněji než na led. Stopu jsem pochopitelně neudržela. Tímto se omlouvám všem těm, kteří ještě plánují na to pole za vsí vyjet, protože po mé krasojízdě budou stopu na běžky hledat marně!
Dvakrát jsem se rozbrečela (potají, to dá rozum). Proklínala jsem všechny sporty světa a doufala, že moje utrpení brzy skončí. Neskončilo. Pokračovalo dalších pět kilometrů. Domů jsem přijela zmrzlá, mokrá, pomlácená, rozzuřená a klející.
Dnes, po dni stráveném u krbu musím říct, že oboum mučením dám ještě šanci. Chci se to naučit. Jen nevím, kolik zim na to bude potřeba..
