Zažily jste? Máte podobnou zkušenost? Sdílená bolest je bolestí když už ne poloviční, pak alespoň menší.
Já vím, že asi nejsem sama a stalo se to již spoustě žen. Jenže, když to pouze slyšíte, tak sice tu dotyčnou politujete, ale je vám to vlastně jedno.
Je to zkrátka život a ten asi nemůže být jednoduchý
Abyste mě alespoň trošku pochopili, začnu od začátku. Vdala jsem se docela mladá, jak to kdysi bývalo zvykem. Tehdy jsem měla pocit, že jsem zamilovaná až po uši. Po dvou letech se nám narodil první syn, tři roky na to druhý syn. Vše na povrch vypadalo hezky, jenže já se docela dost trápila. Náš vztah mi nepřipadal dobrý, když jsem to manželovi řekla a navrhla navštívit poradnu, tak odpověděl, že mu vše přijde normální, a že nikam nejde.
Tak ubíhaly roky a já nastoupila po mateřské do práce ke své kamarádce. A v tu dobu jsem potkala známého, kterého jsem dlouho neviděla, dali jsme se spolu do řeči a zjistili jsme, že si hodně rozumíme, dovedli jsme si povídat hodně dlouho, neustále jsme nacházeli nová témata. On byl vdovec se dvěma dětmi, takže z jeho strany by našemu vztahu nic nebránilo, ale já chtěla zachránit manželství, tak jsem dlouho odolávala, ale jen do té doby, když jsem zjistila, že můj muž nemá vůbec žádný zájem náš vztah řešit. Pak jsem mu oznámila, že odcházím.
Teprve v tu chvíli pochopil, co se stalo a začal mě přesvědčovat o návštěvě poradny, ale já už byla rozhodnutá. Tím začal vztah s mužem, kterého jsem nade vše milovala a i on mi dával najevo, jak moc mě má rád. A co bylo úplně nejhezčí, přijal s láskou moje děti, já jeho děti, a tak se z nás stala jedna velká rodina. Pořád jsme si měli co říct, milování bylo nádherné, jaké jsem do té doby nezažila, prostě vše naprosto skvělé.
Jenže….. Moje rodina ho odmítala přijmout, kamarádky, které považovaly mého bývalého muže za ideál se se mnou přestaly bavit a mně zůstala opravdu jen moje nová rodina. Dá se říct, že jsme si museli vybojovat tento vztah proti všem. Vedli jsme normální rodinný život, který nám spokojeně plynul, nakonec i po několika letech se s tím má rodina smířila a opět jsme se začali navštěvovat. Po 11 letech nového vztahu jsme vdali dceru, takže se odstěhovala za svým mužem, a tak nás o jednoho ubylo. Pak onemocněla počátkem roku 2012 tchyně (i když jsme se nevzali, beru ho za svého muže, a tím pádem jeho maminku za tchyni). Lékaři konstatovali, že trpí Alzheimrovou nemocí, v té době jsme taky začali řešit i menší finanční problémy. Takže byl to pro nás dost kolotoč. Tchyni 3x denně vozit léky, jídlo, do toho samozřejmě práce plus řešení dalších problémů. Tak aby si můj miláček alespoň trošku odpočinul, tak jsem se mu snažila všelijak ulehčit, koupila jsem mu třeba poukázky na jeho oblíbený tataráček, takže jsme si na něj zajeli, dali pivko a udělali si krásný večer, do toho lístky na tenis, víkend na horách s rodinou a kamarády atd.
Mezitím se nám ozval jeden Domov důchodců, že by tchyni přijali, jelikož se tam specializují na tyto nemoci, takže nastaly docela fofry s balením tchyně, praním a žehlením jejich věcí, pak se vyklízel její byt, bylo toho zkrátka v tu dobu docela dost, ale já se snažila mu se vším pomoct, i dcera dojížděla a kluci taky pomáhali. Postupně se vše zklidnilo a život běžel v poklidu dál, ale pouze do minulého čtvrtku. Já dojíždím na jeden kurz, na který jsem se přihlásila, musím vstávat docela brzy, takže se snažím chodit taky brzy spát. No a ve čtvrtek jsem se už chystala do postele, když jsem si vzpomněla, že nevím, jestli jsme zaplatili telefon. Máme ho s mužem na jednu fakturu, a ta nám chodí oběma do mobilu. Takže jsem vzala svůj mobil, abych příslušnou sms našla, ale ouha, sms nikde. V tu chvíli jsem si řekla, že jdu spát a vše pořeším druhý den. Jenže když jsem šla chodbou, padly mi oči na mužův mobil.
Musím říct, že za celé ty roky jsem to nikdy neudělala, ale tentokrát jsem vůbec nepřemýšlela, popadla jeho mobil a začala hledat sms onoho telefonního operátora. Sms jsem nenašla, jaký ale byl můj šok, když jsem si všimla sms, která začínala slovem “miláčku”….. atd. Musela jsem si sednout, zhluboka se nadechnout a absolutně jsem nechápala. Otočila jsem se a šla zpět do obýváku za svým mužem s dotazem, cože to má znamenat. Nejprve tvrdil, že to je určitě omyl, pak říkal, že kamarádka, jenže jsem mu řekla, že jsem ještě neviděla kamarády, kteří se oslovují “miláčku”. Načež mě začal ujišťovat, že jsem pro něj ta jediná, že mě miluje, i naše děti, a že to opravdu nic neznamená. Jelikož jsem už fakt byla unavená, šla jsem si lehnout, jenže jsem stejně nespala, ve čtyři už jsem byla vzhůru, pořád se mi vše točilo v hlavě, tak jsem vstala a tentokrát už úmyslně jsem si ten jeho telefon vzala a pěkně od těch nejstarších sms jsem si mobil prohlédla a můžu říct, že jsem našla spoustu dalších podobných sms, až mi začalo bušit srdce, celá jsem se rozklepala, tlak jsem měla snad 200, slzy mi tekly a já seděla naprosto zničená. Pak jsem se rozběhla, probudila ho, a začala do něj bušit, ani ne vztekem, ale tou velkou bolestí, kterou mi způsobil.
Nakonec se přiznal, že tehdy v tom roce 2012, kdy my řešili nejvíce problémů a já nevěděla, kde mi hlava stojí, on potkal někde v obchodě nějakou bývalou kamarádku, slovo dalo slovo a on ji pozval na kafe. A tím to všechno začalo. Přísahal mi, že spolu nespali, že když zjistil, kam ona to směřuje, tak vztah ukončil, protože prý nechtěl rozbít náš vztah, a že to trvalo jen 3 měsíce. V tom asi nelhal, protože ty sms začínaly někdy v průběhu února 2012 a končily v dubnu 2012. Ten den jsem na kurzu ani nevěděla, co se tam povídá, brečela jsem jak želva, on na mě pak čekal před školou, omlouval se mi, slzy v očích. Říkal, že vůbec netušil, že tam ty sms ještě jsou, že to považoval vše za ukončené, a že ani ve snu ho nenapadlo, že to někdy objevím a vše vyjde na povrch.
Od pátku to spolu probíráme, já se to nějak snažila pochopit, on mi říkal, že to opravdu bral jako povídání s někým jiným, než jen pořád se mnou o našich problémech, ale já mu řekla, že nedokážu pochopit, jak to vůbec mohl udělat, vždyť my jsme si náš vztah vybojovali proti všem, považovala jsem naše pouto za tak pevné, jako snad nikdo nemá. Nikdy jsem na něj neřekla křivé slovo, i když jsme se občas pohádali. No zkrátka pořád neumím pochopit, že já dělala vše proto, abych mu pomohla, jak s problémy, tak jeho mamkou, myslela jsem si, že nás tyto problémy posilují a náš vztah prohlubují a on při tom všem si začal chodit za jinou. Je to taková bolest, kterou nikomu nepřeju.
Neumím se smířit a vyrovnat s tím, že nejsem ta jedna jediná, jak mi to často říkal. Ale chceme to vše spolu ustát a dát do pořádku, takže začínáme náš vztah budovat vlastně od začátku. Jenže jsem zjistila, že já to v sobě sama nezvládnu, tak mi můj muž navrhl, že navštívíme psychologa a já pevně doufám, že mi pomůže se vyrovnat s tou bolestí, zklamáním a s tím, že mi na krátkou chvilku odešel jinam. Miluju ho moc a cítím, že on taky a věřím, že to spolu zvládneme. Dokonce mi přijde, že při tom našem povídání jsme si dost věcí ujasnili a oba zjistili, že jsme ne vše udělali dobře, a i když já měla pocit, že je vše v pořádku, tak nebylo.
Bohužel v některých věcech nastala každodenní rutina, které jsem si nevšimla v těch všech starostech. A ještě něco vám řeknu, nebyla to náhoda, ale osud, protože já druhý den tu proklatou sms v mém mobilu našla. Zkrátka osud či Bůh či někdo nahoře nás asi chtěl probrat a říct nám, že nejdeme správným směrem, a že si to máme dát do pořádku.
Je to zkrátka život a ten asi nemůže být jednoduchý, občas musíme zřejmě projít nějakou osudovou ránou či bolestí, abychom se vzpamatovali a byli ještě silnější. Nevím, jaká bude naše budoucnost, ale já věřím, že to zvládneme, a že bude skvělá. Máme chytré a hodné syny, šťastně vdanou dceru a nádhernou vnučku, tak už kvůli nim to musíme a hlavně chceme zvládnout a překonat tu bolest a zklamání.
Musela jsem se s vámi podělit, protože sdílená bolest je poloviční bolest a třeba mi i někdo z vás napíše svoji zkušenost a radu.
Mějte všichni krásné a slunečné dny 🙂
Zdroj foto: Pixabay.com