Na lichtenštejnském panství Velké Losiny se v 80. letech 17. století odehrály největší čarodějnické procesy v Česku. Upáleno bylo na 250 lidí, včetně děkana Lautnera, který vystoupil na obranu čarodějnic. Události zachycuje známá kniha Kladivo na čarodějnice od Václava Kaplického.
Dvě stovky utýraných a popravených za sebou nechaly čarodějnické procesy, které byly v 17. století postrachem obyvatel Jeseníků. Ve Velkých Losinách působil jako přísedící inkvizičního tribunálu Jindřich František Boblig z Edelstadtu, jehož touha po snadném zbohatnutí z majetku odsouzených obětí byla příčinou přerušení studia práv a počátkem budoucí kariéry inkvizitora. Za jeho působení na Jesenicku zahynulo v plamenech více než 500 lidí. Právě zde navíc svým rozsahem a brutalitou nemají v celé střední Evropě obdoby.

Vše začalo roku 1622, v době, kdy České země, tak jako celou Evropu, už čtvrtým rokem hospodářsky i morálně decimovala třicetiletá válka. Na Jesenicku navíc pokračovala epidemie dobytčího moru, který decimoval zdejší hospodářská zvířata. Jesenický pastýř za této situace na smrtelné posteli obvinil svou mladší a krásnou manželku Barboru Schmiedovou z čarodějnictví. Ze žárlivosti ji nařknul, že mu nedávala řádně najíst a způsobila mu revma. Rozběhl tak kolotoč událostí, který trval osmdesát let a na jehož konci bylo pět stovek umučených lidí, přičemž nejméně polovina odsouzených pocházela z Jesenicka.
 

Lidé se udávali, procesy podporovala i vrchnost

Zdejším lidem se v oněch dobách žilo mnohem hůře než dříve. Chtěli vědět, kdo za to může a jejich hněv mnohdy končil u léčitelek, kořenářek a porodních bab, které podle tehdejšího mínění uměly využívat kouzelnou moc. Teprve později se procesy rozšířily i na další obyvatele Jesenicka, nejvíce obětí však bylo právě mezi nimi. O masové rozšíření procesů se pak postarala i místní vrchnost a představitelé městských správ, kteří kromě toho, že si ani nedovolili popřít existenci ďábla a jeho pomocníků, měli z vedení procesů nemalé zisky. Obviněn mohl být kdokoli a někteří využívali procesy jako osobní pomstu proti svému nepříteli, ať už v mezilidských vztazích anebo třeba v podnikání či hospodaření.

Čarodějnické procesy již v první fázi zasáhly i Zlatohorsko a následně pokračovaly v několika vlnách. V letech 1651 – 1652 se procesy rozjely v nejstrašnější vlně v celém období jejich trvání, kdy během necelých dvou let zahynulo přes 250 osob. V letech 1683–1684 probíhaly na Jesenicku poslední soudní procesy s čarodějnicemi a čarodějníky. Rozsudek nad domašovskými obyvateli Kašparem Gottwaldem, Annou Stenzelovou a její dcerou Rozinou byly posledními spolehlivě doloženými příkazy k exekuci.
 

Po zatčení inkvizicí čekaly oběti tři týdny mučení, poté byly upáleny

Podmínky obětí během zatčení byly nepředstavitelně kruté. Odhaduje se, že mezi zatčením a exekucí měli obvinění tři týdny života, které strávili výslechy a mučením. Mučidel se používalo více, než byl povolený limit – bylo stanoveno, že palečnice nebo španělská bota se nesmí přikládat na více než patnáct minut jedenkrát za výslech. V praxi se používala třikrát nebo čtyřikrát na mnohem delší časový úsek. V nelidských mukách a bolesti pak oběti “přiznali” cokoliv.

Čarodějnické procesy díky krutostem při výsleších i samotné popravě, kdy byli odsouzení zaživa upalováni, v tehdejší společnosti vyvolávaly obrovský strach. Nutno však podotknout, že z pohledu tehdejšího člověka nebyl soud a následná exekuce vnímána jako trest, nýbrž jako očištění duše, která mohla být spasena od hříchů, které zůstávaly v těle. I proto byl u čarodějnic od počátku jako způsob trestu volen oheň, a to i v případě, kdy soud rozhodl, že čarodějnice bude před upálením sťata. I tak tělo následně putovalo do „očistných“ plamenů.
 

Jak pohřbít čarodějnici?

Ani po smrti neměly oběti procesů klid. Problém byl v tom, že osoba uznaná čarodějnicí nesměla být pohřbena za hřbitovní zdí. Pokud se zjistilo, že je ve svaté půdě pohřben někdo, koho později označili za čaroděje, musela se vybourat díra ve zdi. Tou pak lidé pronesli vykopanou rakev a odnesli ji na místo, kde může být pohřbena, aniž by znesvětila půdu, případně aby se zabránilo tomu, že duch zemřelé bude v daném katastru města či obce strašit. “Čarodějnice” se proto pohřbívaly na místě, kde se potkávají vesnice, na takzvaném území nikoho.

V některých případech se přistupovalo k zohavení již mrtvého těla, které podle tvrzení některých lidí, přicházelo v noci strašit. Mrtvý byl vykopán a přemístěn jinam anebo také rozsekán na kusy a spálen.

0 Komentářů

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account