Pozorujete, že je váš protějšek už celé týdny unavený, podrážděný, nebo uzavřený? Může dokonce ztrácet zájem o věci, které ho vždy těšily, nemá chuť k jídlu, případně se vyhýbá i kontaktu s vámi. V takových chvílích není od věci vyhledat odbornou pomoc. Psycholožka Julie Janošíková nám poskytla několik rad, jak citlivě nadnést možnost návštěvy odborníka a kdy je dobré zajít na párovou terapii.
Téma terapie zůstává pro mnoho lidí stále citlivé, vždyť zasahuje do zranitelnosti, studu i strachu ze selhání. Přesto právě otevření rozhovoru může být prvním krokem k lepšímu porozumění sobě i partnerovi a ke zdravějšímu vztahu. Přirozeně se objeví pochybnosti: „Co když ho tím zraním?“ nebo „Co když to vezme jako kritiku?“
„Téma je vhodné otevřít tehdy, jestliže dlouhodobě pozorujeme nepohodu – ať už jde o pocit, že se partner motá v kruhu, nebo začíná selhávat v běžném fungování v práci, doma či ve vztazích,“ říká psycholožka a terapeutka Julie Janošíková. „Důležitým momentem je také naše vlastní prožívání. Pokud se ve vztahu necítíme dobře, jsme vyčerpaní nebo frustrovaní, je legitimní o odborné pomoci mluvit.“
Pomáhat, nebo nezasahovat?
Být oporou někomu, kdo se trápí, je přirozené. Jenže srdce vám říká, abyste pomohli, zatímco rozum varuje, abyste netlačili. Tohle vnitřní napětí je typické a nemusíte se za něj stydět. Podpora totiž neznamená převzít zodpovědnost za partnerovo duševní zdraví, a mlčení není vždy projevem respektu, někdy jen pocitu bezmoci.
Podpora přerůstající v zátěž
Dlouhodobé trápení jednoho partnera nevyhnutelně ovlivňuje vztah. Ten druhý často přebírá roli „držáka“ – posluchače, stabilního bodu, poradce. Jenže tahle role je vyčerpávající. Vzniká pocit osamění, frustrace a nespokojenosti. „Pečující partner bývá emočně přetížený. Prožívá strach, smutek, úzkost i bezmoc. Ať dělá cokoli, situace se nelepší. Častý je dojem, že musí zachránit vztah, ale pro něj samotného už prostor nezbývá,“ upozorňuje Julie Janošíková, která působí na platformě Terapie.cz.
Když každý roste jiným tempem
Někdy na sobě jeden z partnerů aktivně pracuje, kdy čte, chodí na terapii, lépe rozumí svým emocím a potřebám, učí se je lépe komunikovat a nastavovat zdravé hranice. Protějšek zůstává spíš na místě. Takzvaný growth gap může vyvolat zmatek i napětí.
„Najednou může druhý mít pocit, že člověka vedle sebe nepoznává. Změny jednoho mohou být vnímány jako kritika nebo vzdálení. Klíčová je ochota obou stran o změnách mluvit,“ vysvětluje Julie Janošíková. „Někdy je užitečná i párová terapie, která pomáhá nalézt nový způsob fungování.“
Proč lidé terapii odmítají
Odpor k terapii je častý a má své psychologické opodstatnění. Strach, že terapie je jen pro psychicky narušené, zlehčování vlastních problémů, nebo nastavení, že si člověk musí poradit sám, to jsou běžné důvody. Někdy je překážkou i obava otevřít bolestivá témata. „Obecně platí, že tlak vyvolává protitlak. Přemlouvání, ultimáta či manipulace bývají nefunkční,“ uvádí Julie Janošíková.
Jak o terapii mluvit
Nadneste ji ve chvíli, kdy je partner v klidu, cítí se relativně bezpečně a je otevřený rozhovoru. „Zmínit odbornou pomoc v hádce, v afektu nebo jako argument ,proti němu‘ většinou nepřinese nic dobrého. Pravděpodobněji to prohloubí obranu a pocit napadení,“ upozorňuje Julie Janošíková.
Tón a formulace rozhodují, takže místo: „Měl bys jít na terapii,“ zkuste: „Vidím, že se trápíš, a je mi to líto.“ Terapii lze představit jako prostor pro sebe či investici do kvality života. Přirovnání ke cvičení je často srozumitelné: když nás bolí záda, jdeme k fyzioterapeutovi. Jestli nás dlouhodobě bolí duše, zaslouží si stejnou péči.
Psycholožka doporučuje další tipy:
-
používejte tzv. já-výroky: „Mám o tebe strach…“, „Cítím se bezmocně…“
-
sdílejte vlastní zkušenosti, pakliže je máte
-
respektujte tempo druhého
„Terapie vyžaduje určitou míru otevřenosti a důvěry – a ta se nedá vynutit,“ doplňuje odbornice na duševní zdraví.
Individuální vs. párová terapie
Pokud jde o osobní témata, jako jsou například úzkosti, deprese, trauma nebo závislosti, bývají vhodnější individuální sezení. Párová terapie dává větší smysl, když se potíže odehrávají víc ve vztahu. Tedy v případě, že jde třeba o konflikty, odcizení, narušenou komunikaci, nevěru nebo rozdílná očekávání. V praxi se ale tyto přístupy často prolínají a mohou se dobře doplňovat. Julie Janošíková zmiňuje, že klíčové je právě zjistit, v čem tkví podstata potíží.
Co dělat, když partner pomoc odmítá
Dlouhodobé odmítání může být vyčerpávající. Občas je potřeba trpělivost a prostor, aby rozhodnutí padlo od partnera samotného. Zároveň je důležité nastavit si vlastní hranice a ujasnit si, co ještě zvládnu a kde už narážím na své limity. „Někdy paradoxně větší změnu přinese určitý odstup než neustálý tlak,“ dodává Julie Janošíková z platformy Terapie.cz.
Pokud se ale situace zhoršuje a začíná ohrožovat zdraví nebo dokonce život, je žádoucí vyhledat odbornou péči – krizové centrum, Centrum duševního zdraví, psychiatrickou ambulanci nebo praktického lékaře.
Hlavně neztraťte sami sebe
Nemůžeme partnera zachránit ani opravit. Můžeme ale nadhodit téma, nabídnout cestu, být oporou a zároveň pečovat o sebe. I pouhé otevření rozhovoru je krok správným směrem. „Vaše únava není selhání. Sebepéče není sobectví, ale podmínka toho, abyste mohli být dlouhodobě oporou. Pomáhat druhému má smysl – ale ne za cenu ztráty sebe sama,“ uzavírá Julie Janošíková.
Zdroj: Julie Janošíková, terapie.cz
Foto: pexels.com
