Nedávno jsme slavili 90. narozeniny jedné z našich klientek. Byla to krásná oslava – dorazil i pan starosta, který přinesl originální dárek v podobě kvízu (protože věděl, že oslavenkyně má hlavolamy ráda). Povídalo se, vzpomínalo a atmosféra byla veselá a odlehčená, jak se na narozeniny sluší.
Při té příležitosti začala klientka vyprávět o tom, jak vloni do Domova Sulická přišla. Přiznala, že už se o sebe sama nedokázala postarat, a proto čekala na přijetí delší dobu. Nakonec byla ráda, že se dostala právě k nám.
A pak přišla historka, kterou už zná celý personál:
Když nastoupila, vnučka jí pomáhala s bagáží. Ještě odběhla něco dokoupit – a když se vrátila, našla babičku v posteli, kufry stále zabalené… ale na očích měla brýle s virtuální realitou.
„Babi, co to máš na očích a co tam děláš?“ podivila se vnučka.
„Nevím, co to je,“ odvětila babička klidně, „ale právě teď jsem v Římě. Tak mě, prosím, neruš.“
A tak to u nás vypadá. Někomu chvíli trvá, než si zvykne na nové prostředí – ale tahle dáma přijme každou nabídku života s lehkostí.
Její vnučka mi pak řekla: „V tu chvíli jsem věděla, že se o babičku bát nemusím. Že si to tady prostě užije.“
Foto: depositphotos.com
