Někteří naši klienti jsou opravdu výmluvní – nejen slovy, ale i výrazem ve tváři. Před lety u nás v domově pro osoby se zdravotním postižením bydlel jeden pán, který si oblíbil strategickou pozici u vchodu. Tam denně vítal každou návštěvu slovy, že má hlad a potřeboval by desetikorunu na párek.
Jeho přesvědčivost byla taková, že návštěvy začaly nosit po kapsách desetikoruny a sem tam nějaký ten chlebíček nebo třeba buchtu. Klient je s chutí snědl, přejedl se a někdy mu bylo blbě. Dlouho jsme nic netušili, protože pokud byli poblíž zaměstnanci, nikdy o nic nepožádal.
Až jednou přijel můj tatínek a poznamenal, že doufá, že se klienti u nás stravují dobře. Že už několik návštěv přináší pánovi něco na zub, protože mu je ho líto. Začala jsem pátrat, jak se věci mají…
A hlavně situaci řešit – s klientem mluvit, vysvětlovat návštěvám skutečný stav, klientovi jsme také znovu ukázali, kde má zásobu dobrot od rodiny (prý to ale má jen „na horší časy“). Po týdnu práce jsem ho pochválila, že už nestojí mezi dveřmi a nikoho nežádá o jídlo.
Usmál se, vyslechl mě… a při odchodu se nevinně zeptal:
„Nemáš desetikorunu?“
A tak jsme začali znovu…
Foto: freepik.com
