Některé věci jsou tak moc absurdní, že je napíše jenom sám život.
To, s čím se nepotkám v práci s osobami, které žijí s mentálním postižením (mají své opatrovníky, kteří jim ve většině spravují jejich finanční prostředky), s tím se potkávám v domově pro seniory.
Pominu, že nejvíce návštěv v domově pro seniory je v době, kdy se vyplácí důchody.
Klient, který není už zcela orientován v prostoru a čase, plete si současnost, minulost, … Jeho rodina si na pokoji přečte měsíční vyúčtování a přijde si vybrat 100 000 Kč z účtu svého otce.
Snažím se vysvětlit, že bez souhlasu otce nemohu udělat nic. Začínám být titulována nejrůznějšími názvy, z nichž půlka by mohla obývat ZOO. Pak také prý nemám cit a pochopení.
Vysvětluji, že mám cit i pochopení, ale především pro svého klienta, kterého chráním před podobnými rodinami.
Nejhorší věta, kterou v těchto chvílích slyším, je: „Vo co vám de, sakra!“
Fakt „vo“ nic.
“Jen” o ochranu klienta, kterého nesmí rodina obírat bez jeho vědomí o finanční prostředky.
Jak byste se zachovali vy?
Foto: pixabay.com
