Většinou na blogu sdílím veselé historky z mé práce v Sulické. Ale dnes bych se s vámi ráda podělila o něco jiného.
Dnes jsem se – uprostřed svého života v letu – na chvíli zastavila. Přinutilo mě to přemýšlet, jestli bych si ve spěchu vůbec stihla všimnout svého souseda. Tichého člověka, který možná jen potřebuje, aby ho někdo vyslechl.
Přišla mi žádost o přijetí do domova pro seniory. Úhledné písmo. Krásný sloh. A mezi řádky volání o pomoc:
„Jsem tu sám. Manželka zemřela. Bydlím v pátém patře bez výtahu. Děti žijí mimo Českou republiku. Kamarádi už nežijí, nebo se za mnou nedostanou. Chci do domova. Nic mi není. Umím se o sebe postarat. Jen… jsem sám a potřebuji lidi kolem sebe. Chci ven.“
Naše práce není vždycky veselá. Ale právě tyhle momenty nám připomínají, proč ji děláme.
Foto: depositphotos.com
