Píše se rok 1941. Lině je patnáct let a těší se, že po prázdninách půjde na uměleckou školu. Jednoho večera k nim domů ale vrazí sovětská tajná policie a společně s její matkou a malým bráškou ji odvlečou pryč. Čeká je deportace do pracovních táborů na Sibiři.
Lina se musí naučit bojovat o život, přijímat obtížná rozhodnutí, spolknout ponižování a bití a hlavně se nenechat zlomit, udržet si vlastní lidství. A to se jí daří díky rodině a také lásce k výtvarnému umění.
I přes ohromné riziko si kreslí a zapisuje, co všechno ona a ostatní lidé okolo ní zažívají. Nejdříve kreslí, protože doufá, že se díky obrázkům a vzkazům jejímu otci podaří je najít a zachránit. Později proto, aby uchovala paměť národa a vzdala tak poctu tisícům nevinných lidí, kteří byli odsouzeni k smrti, ať už okamžité při popravách, nebo pomalejší v pracovních táborech.
Linin pohnutý příběh je plný lidské krutosti a nenávisti, ale zároveň lásky a naděje. Otázkou zůstává, zda naděje a láska dokáží udržet člověka při životě a s hlavou vztyčenou dostatečně dlouho…
Silné téma a ještě teď má slzy v očích když si vzpomenu na to čím si všichni prošli. Pozdě v noci je matka s dcerkou a malým synem deportována neznámo kam. Narychlo sbalené zavazadlo, několik dní trvající cesta plným dobytčákem, bez jidla a omezeným pitím. Nikdo z nich nechápe proč a co se děje. A to nejhorší pro ně ještě přijde. Konečná stanice gulag – Sibiř. Nelidská práce, hlad, nemoci, bití, smrt.
Jsem moc ráda , že se píšou tyto knihy a že se tímto vzpomíná na všechny ty malé i velké hrdiny, kteří to prožili.
