Tři měsíce. Nutno říct, že původně jsem měla rozepsáno “dva měsíce“. A ejhle, nechala jsem to dojít tak daleko, že jsem na blog už tři měsíce nepřispěla ani čárku.
Chápete to? Já ne.
Tři měsíce jsou dlouhá doba. Je to čtvrt jednoho roku.
Tak dlouhá pauza a mně to vůbec nepřišlo. Asi to bude tím, že se smrtí babičky jsem se zase stáhla víc do sebe. Do toho přišly nějaké zdravotní maličkosti, častá nachlazení atd. atd.
Jsou věci, které ovlivnit můžu, jsou věci, které ovlivnit nemůžu.
Bohužel jsem člověk, který se pořád ještě zaobírá i tím, co ovlivnit nemůže. A jak se pak divit tomu, že mě bolí krční páteř, když táhnu kámen a tíhu zodpovědnosti za věci, které teď v tuto chvíli nemůžu ovlivnit.
Asi je to můj celoživotní úkol učit se být tím nejlepším “teď a tady“.
Zrovna jsem si poslechla jeden podcast, kde slyším věty typu:
Ať se děje cokoliv, má to tak být.
Jakýkoliv tlak může být změna směru.
Ode dna se můžeme nejlépe odrazit.
Všechno jde, když se chce.
A já si tak vzpomenu i na tak spoustu krásných chvil! Natáčeli jsme videoklip pro jednu zpěvačku z nádherného Hradce Králové, byli jsme na Šumavě s rodinou, pořád mám možnosti účastnit se castingů a hodně žiju knížkou, která je i s podpisem například k dispozici v pražském Luxoru na Václavském náměstí, připravuju autorská čtení a další akce, rozjela jsem měsíční newsletter (kdo se chce přidat?), o knížce vyšla zmínka ve dvou časopisech…
Jsou to velké malé radosti, díky kterým začínám pod vodou chytat dech.
A i přesto mi chybí moře, chybí mi čerstvý (možná jen jiný) vzduch. Chybí mi svobodně se nadechnout a třeba se jen sbalit a bez rozmyslu cestovat. Povolit uzdu mé fantazii a poznávat, vidět, jak je svět krásný, jak může být krásný, jak to není jen zabíjení, znásilňování a ubližování si, které čtu mezi řádky v mém malém pokojíku. Uzavřená do malého světa s okolními negativními zprávami a se svými zprávami v hlavě.
Kdyby to šlo, zvýšila bych empatii všem lidem. Abychom tu mohli všichni šťastněji žít…
PS: Povedlo se to a v září mě čeká dovolená! Nejlepší a nejúžasnější v mé milované Francii. Tohle je za odměnu! Díky!
Text a foto: Denisa Sobolová
