Když nás něco bolí nebo nefunguje jak má, hledáme pomoc na mnoha místech. Mezi odborníky, kteří nám dokáží pomoci, patří také fyzioterapeuti. Pojďme se o této profesi i o sobě samých dozvědět něco víc. Rozhovor je tentokrát rozdělen do 2 částí, nenechte si tedy ujít ani druhou.
Čím jste si přála být jako malá holka, Hedo?
Chtěla jsem dělat něco, co je společného s pohybem a zároveň ve zdravotnictví. Neznala jsem obor rehabilitace, ale věděla jsem, že chci spojit dvě odbornosti svých rodičů. Maminka byla tělocvikářka, tatínek lékař – ortoped. Rodiče mi pomohli najít cestu tím, že mi ukázali i rehabilitaci, kterou jsem následně vystudovala.
Váš tatínek byl skutečně věhlasný ortoped, zakladatel endoprotetiky v Československu, pan prof. MUDr. Oldřich Čech, DrSc. Netáhlo Vás to tedy spíše k medicíně jako takové?
Věděla jsem, že chci nějakým způsobem pomáhat nemocným, ale už po střední škole jsem cítila, že blíž má člověk k pacientovi z pozice fyzioterapeuta, než lékaře. Lékař stále není v rovnoprávném postavení s pacientem. Pacient se zpravidla cítí více jako ten, kdo musí poslouchat, zatímco ve fyzioterapii jde mnohem více o partnerský vztah. Terapeut s pacientem mohou společně něco tvořit. Kromě toho jde na rozdíl od medicíny v rehabilitaci o celý proces od začátku až do zlepšení stavu pacienta či jeho úzdravy, tj. o dlouhodobý proces. Lékař zpravidla určí diagnózu, ale pokud přímo neoperuje, nemá už dál v ruce kompletní léčebný proces – musí počkat, jak zafungují léky, co případně udělá jiná odbornost…
Jak vzpomínáte na studium?
Po ZŠ jsem studovala Střední zdravotnickou školu – obor rehabilitační pracovník na Alšově nábřeží v Praze. Z oken učeben jsme měli výhled na Pražský hrad a věděli jsme, že jakmile se hrad rozsvítí, blíží se konec vyučování. Měli jsme hodně odborných předmětů a velké množství praxí v nemocnicích. To mne velmi bavilo a tak už na střední škole jsem každé léto sloužila v nemocnici jako sanitářka na rehabilitaci. Díky tatínkovi jsem se dostala přímo na rehabilitační kliniku ve FNKV a na ortopedii. Neuvěřitelné pro mne bylo, že se mnou veškerý personál jednal a komunikoval jako s rovnoprávným partnerem a mohla jsem ošetřovat hospitalizované pacienty po operacích.
Po maturitě jsem studovala na FTVS obor rehabilitace, přijímačky jsme dělali v Tyršově domě, místě s neskutečnou atmosférou. Studovat jsme však, bohužel, v září začali už na nové fakultě ve Vokovicích, která dříve sloužila jako škola politická. Je to velmi neosobní a studený prostor.
Už v 1. ročníku VŠ jsem zjistila, že díky praxi a předchozímu studiu umím mnohem více, než spolužáci a také se mi nelíbil jejich postoj k vyučujícím. V té době nás učily profesorky, které neměly titul. Byť byly velmi erudované, vzdělané a schopné, spolužáci je příliš nerespektovali.
Zvažovala jsem, že studium ukončím, ale rodiče mne přesvědčili, že by byla škoda nevystudovat VŠ v oboru, který mne baví, když tu možnost mám.
Tatínek mi zajistil stáž v zahraničí a já na rok přerušila studium. Strávila jsem 3 měsíce v St. Gallenu jako fyzioterapeutka praktikantka na odd. neurologických, neurochirurgických, ortopedických v krajské a univerzitní nemocnici. Dostala jsem se jak k hospitalizovaným pacientům, tak na ambulanci a mohla navštěvovat také přednášky fyzioterapeutů na místní škole.
Kvůli pobytovému vízu jsem pak musela Švýcarsko na pár týdnů opustit, přesunula jsem se tedy do Štrassburku na soukromou sportovní fyzioterapii. Tam jsem poprvé v životě viděla, co znamená privátní fyzioterapie a jakým způsobem se lze postarat o pacienta, který si celou péči platí. Zároveň zde byla i část pacientů s pojišťovnou hrazenou péčí a já zjistila, že se o ně jde postarat velmi podobně, jako o samoplátce.
Po 6 týdnech jsem se mohla vrátit zpět do Švýcarska, tentokrát do univerzitní nemocnice v Basileji. Velmi cenná byla pro mne zkušenost z týmu, který docházel do domácností pacientů např. po amputacích. Tým byl složen z ergoterapeuta, psychologa, sociálního pracovníka a fyzioterapeuta a zaměřoval se na zjištění toho, co je třeba pro pacienta v domácím prostředí udělat, aby mohl v domácnosti zůstat a nadále žít. V Čechách tento model tehdy fungoval víceméně jen v RÚ Kladruby, což jsem v rámci studia na střední škole viděla na vlastní oči.
Poprvé jsem se setkala s velkými cvičebními balony a therabandy (cvičební pružné gumy), které tam byly běžné, zatímco tady kolem r. 1990 jsme o nich příliš nevěděli. Dnes si již bez nich ambulance neumíme představit.
Velmi zajímavé bylo to, že všude byla patrná snaha „nedělat pacienta víc nemocným, než je“, tj. i hospitalizovaní pacienti byli oblečeni do denního oděvu, docházeli (byť za pomoci kompenzačních pomůcek) do tělocvičny, byli aktivizováni.
To bylo hodně podobné přístupu na Klinice rehabilitačního lékařství ve Vinohradské nemocnici, kterou vedl pan prof. Janda. Na této klinice jsem během letních prázdnin trávila minimálně 2-3 týdny na brigádě a byla to velmi cenná zkušenost.
Zbytek studia v ČR mi zkomplikovala prodělaná a zanedbaná parainfekční encefalitida, bylo to období neskutečné únavy, přesto jsem zvládla dokončit studium a přitom pracovat brigádně v RHB klinice Monáda jako fyzioterapeutka, docházející do domácího prostředí klientů.
Vaše profesní cesty se s panem profesorem Čechem prolnuly…
Dostudovala jsem v období, kdy tatínkova nejzářnější éra na vedoucí pozici se chýlila ke konči a tak vymyslel, že by bylo fajn dát dohromady naše odbornosti. Byl rehabilitaci odjakživa nakloněn a vzhledem k tomu, že jsem mu později byla schopná ukázat, co vše rehabilitace umí a jak může být nápomocná v ortopedii a operačních oborech, viděl další dopad a dosah, kam se dá společnou cestou pacient funkčně posunout. Kromě toho bylo běžné, že lékaři, zejm. emeritní profesoři, měli své ordinace. Stejně tak v zahraničí bylo standardem, že lékař měl kromě úvazku v zaměstnání i svou vlastní ordinaci.
Vybudovali jsme ortopedickou a fyzioterapeutickou ambulanci v Kyjích, která skvěle fungovala od října 1995 do května 2005. Pak přišla doba, kdy nám začala být těsná. Našli jsme na Černém Mostě nové prostory, kde jsme vybudovali poměrně velké zdravotnické zařízení, jímž prošla spousta úžasných lidí, ať už personálu nebo pacientů. Centrum Prof. Čecha, s.r.o. funguje od června 2005. V říjnu 2019 právě tady tatínek ukončil svou profesní činnost a já jsem nesmírně ráda, že zde mohl spokojeně tak dlouho ordinovat a starat se o pacienty.
Centrum je v provozu nadále, byť již ne pod mým vedením.
Centrum Prof. Čecha, s.r.o. jste tedy opustila a posunula se dál.
Vedení a provozování jakékoli firmy, natož zdravotnického zařízení, zabere 24 hodin denně, 7 dní v týdnu a já začala být unavená. Fungovala jsem jako takový Ferda Mravenec – uměla jsem si sednout na recepci, být sestrou v ordinaci, fyzioterapeutkou, do toho jednání s pojišťovnami a úřady, nábor nových zaměstnanců… Tohle vše mě udolalo, spolu se zdravotními obtížemi a pocitem, že je mne momentálně více potřeba doma pro děti a manžela, proto jsem Centrum Prof. Čecha, s.r.o., opustila.
Po 25 letech jsem se věnovala rodině a sama sobě. Velmi dobře jsem věděla, co už nechci, ale pořád jsem nevěděla, co chci. Asi po ¾ roce, kdy jsem byla v domácnosti, jsem zahlédla nabídku pronájmu krásných nebytových prostor a to byl „aha-moment“. Najednou jsem věděla, že chci mít samostatnou fyzioterapeutickou ordinaci nevázanou na pojišťovny, kde budu svým pánem. Dává to na jednu stranu velikou svobodu, na druhou je to odvaha, protože jsem sama za sebe, za nikoho se nelze schovat.
Vybudovala jsem tedy třetí samostatnou ordinaci fyzioterapie a vzniklo Happy Spine.
O tom, co vlastně fyzioterapie obnáší, čím si my sami škodíme, či co pro sebe můžeme udělat, se dočtete ve 2. části rozhovoru.
Fotografie: Lenka Vargová
Veškerá práva k textu i fotografiím vyhrazena.
-480x270.jpg)
