Účet za laskavost, část čtvrtá

Sotva se Viktor ocitl na ulici, očima zamířil ke kovové mříži. Jenže ani jedna holčička u ní nestála. Zklamaně pohlédl doleva. Nikdo. Zděšeně pohlédl doprava. Nikdo. Ta nečekaná radost, co v něm před okamžikem vykvetla, jako by uvadla.

Sklopil hlavu a zadíval se na chodník. Tady to má. Chtěl udělat dobrý skutek. A takhle to dopadlo.

Když už si myslel, že obě holčičky opravdu odešly bůhví kam, spatřil tu menší s vlasy jako podzimní listí, jak vychází z kostela a usedá na schody, které musely být studené podobně jako chodník.

Sám pro sebe se usmál. Radost byla zpátky.

Vykročil směrem k ní.

„Ahoj,“ pozdravil ji nesměle a trochu se u toho přihrbil, aby nepůsobil moc vysoce.

Holčička k němu zvedla hlavu, prohlédla si ho, ale nepromluvila.

Najednou se objevila i ta druhá a posadila se vedle té první, kterou ochranitelsky objala kolem ramen.

„Ahoj,“ řekly skoro zaráz a hleděly na Viktora ostražitě.

„Byly jste v kostele?“ zeptal se, i když to byla zbytečná otázka.

„Jo,“ odpověděla ta starší.

„Taky do něj někdy chodím,“ pravil.

 „Proč?“ optala se mladší.

Viktor se zamyslel. „Nemodlím se. I když možná svým způsobem ano,“ zauvažoval nad svými návštěvami místa, ve kterém svoje neposedné myšlenky slyšel nejhlasitěji a kde se je pokoušel uspořádat. Kostely měl rád právě pro jejich ticho, které mu vždy nateklo do neklidné duše. „Asi tam chodím hlavně proto, že mě tam nikdo neruší. A já pak přijdu na některé odpovědi, které hledám,“ povídal dál.

„My tam chodíme, když prší nebo sněží.“

Viktorova tvář jako by povadla. „Chápu.“

„Ale i když je hezky,“ dodala ta větší. Obloha sice zatím nenabídla modrou parádu, ale zatím ani déšť. Jen něco, co mělo být zimou, ale bylo spíš bezčasím.

Viktor se na obě holčičky mile usmál.

„Kde máte rodiče?“ odvážil se zeptat.

Obě sklopily oči a pokrčily rameny.

Viktor vytušil, že by se na tohle téma dál neměl vyptávat. Sklonil se k nim a nervózně si odkašlal.

„Nemáte hlad?“

„Máme,“ přikyvovaly horečnatě. „Ty taky?“ zajímalo mladší.

„Já taky,“ přitakal. „Nechcete se najíst se mnou?“

„My s cizíma nesmíme nikam chodit,“ pravila starší a přisunula se blíž ke své sestře.

„Jmenuju se Viktor,“ představil se a ruku si položil na srdce. „Jak se jmenujete vy?“ těkal očima z jedné na druhou.

Starší se představila jako Káťa. Mladší jako Vilma.

„Tak, teď už cizí nejsme,“ pravil vlídně. „Nerad jím sám. A v té restauraci za mnou,“ ohlédl se přes rameno, „vaří opravdu výborně,“ pokusil se je nalákat.

„My vždycky jíme spolu,“ holčičky se k sobě přitiskly ještě o něco blíž. „Aspoň nám jídlo nikdo nevezme.“

Viktora ta slova dokonale umlčela. Ani si nechtěl představovat, jak holčičky žijí.

„Doprovodíte mě?“ stoupl si a oběma podal ruku. Vyčkával.

„Je to daleko?“ zajímalo Vilmu. Zřejmě byla unavená a vysílená. Opravdu by se potřebovala najíst, aby získala sílu a energii.

„Ne, tady kousek.“

Holčičky se na sebe podívaly a proběhla u nich konverzace beze slov.

„Tak jo,“ promluvila za obě Káťa.

Každá se Viktora chytila za jednu ruku a nechaly se vést. Když došli před vchod do restaurace, Káťa s Vilmou se zastavily, pustily se Viktorových rukou a o dva kroky zacouvaly.

„Nás tam nepustí,“ řekla Káťa a víc dodávat nemusela.

Viktor se podíval na jejich nuzný zevnějšek. Jejich váhání chápal. Ale bez ohledu na to, jak moc jsou špinavé, posadí je ke stolu a dopřeje jim pořádné jídlo a teplé kakao.

Viktor se k nim sklonil, usmál se a co nejvlídnějším, ale zároveň nejpevnějším hlasem pronesl: „Se mnou ano.“

Káťa s Vilmou se na sebe podruhé mlčky zadívaly. Pak se ho chytily, každá z jedné strany, a vkročily s ním do restaurace.

Jen co se Viktor objevil s holčičkami po boku, konverzace u stolu zamrzly a strávníci v drahých šatech i oblecích (většinou podnikatelé a právníci) zpozorněli. Stejně jako obsluha, která po sobě házela nechápavé pohledy, všichni navzájem krčili rameny, jak netušili, co se děje.

Viktor předstíral, že si ničeho nevšiml. Usadil Káťu s Vilmou ke stolu, pomohl jim sundat bundy a sedl si naproti nim. Na obě se usmál, aby je připravil o nervozitu. Jak Vilma, tak Káťa se totiž otáčely a hleděly na ty, kteří hleděli na ně.

„Už tady máme polévku. Tak rychle jezte, než vychladne,“ kývl směrem k talířům, z nichž se stále trochu kouřilo a stoupala z nich vůně hovězího a játrových knedlíčků.

„To je naše?“ optala se Vilma užasle a fascinovaně zírala do plného talíře.

„Ano, je. Doufám, že je ještě teplá,“ smočil v polévce lžíci a ochutnal.

„Nevadí, když bude studená,“ poznamenala Vilma.

„Horká není, ale teplá ano.“

„Polívku jsme neměly dlouho,“ podotkla Káťa a pustila se do ní.

Vilma sice uchopila lžíci, smočila ji v polévce, ale ohlédla se za sebe. Většina stále zírala jak na Vilmu, tak na Káťu.

Viktor se natáhl a pohladil ji po ruce. Tím upoutal její pozornost.

„No tak,“ pobídl ji s úsměvem, aby ji rozptýlil. Sám se pustil do jídla.

Vilma zamíchala lžící, nabrala sousto a strčila si ho do pusy. V té chvíli se jí rozzářily oči.

Stačilo jedno sousto a Viktorovi bylo jasné – jak předpokládal –, že pořádné jídlo jejich žaludek neochutnal velmi dlouho. Káťa s Vilmou si pomlaskávaly a jedly s čím dál větší chutí. A i když Vilma začala jíst jako poslední, polévka do ní sklouzla nejrychleji.

Viktor byl jejich nadšením natolik zaujatý a v těle se mu šířilo příjemné teplo, že sám ujedl jen jednu lžíci a pouze je fascinovaně pozoroval.

„Můžeme si přidat?“ zeptala se Vilma, když ona i Káťa dojedly. V talíři nesvítila ani kapka vývaru, ani kousek zeleniny, kterou děti často vyšprtávají na okraj talíře.

„Ještě bude hlavní jídlo a sladká dobrota,“ ubezpečil je, aby věděly, že polévka není to poslední, co dostanou.

„Tak jo,“ opřely se o opěradlo židle a pohupovaly nohama, protože židle byly hodně vysoké a ony hodně malé.

„Ale když budete chtít, klidně si můžete přidat,“ ujistil je.

Pokračování příště…

AKM

Foto: Pixabay