Nekonečné námluvy svobodného pána Arthura Hilla

Kapitola prvá

Paní Williamsová mlaskavě usrkla lahodný čaj a očima zarejdila k hodinám na krbu.

„Pan Hill dnes nepřijde?“ otázala se s veškerou zvědavostí, která u ní byla natolik velká, že díky ní byla nejvhodnější představitelkou a zástupkyní ženského pohlaví a také tím posledním společníkem, kterého by její manžel v případě, že by pocítil náhlou a nečekanou potřebu společnosti, vyhledával. Nebylo nic, co by ji nezajímalo, musela slyšet o všem a o všech.

„Pokud mohu doufat, tak pan Hill nepřijde již nikdy,“ odpověděla paní Morisová s jistým oddechem, ale i zbytky obav, které se však každým dnem, kdy se pan Hill neobjevil, zmenšovaly a zmenšovaly. Paní Morisová počítala, že příští týden už o nich nebude vědět vůbec.

„Co to?“ podivovala se paní Williamsová a oči se jí doširoka otevřely.

„Když nás začal pan Hill navštěvovat, bylo to zpočátku milé rozptýlení, to uznávám. Pokud má žena tři dcery na vdávání a žádného syna, pak je jakákoli mužská pozornost vítána. Alespoň zpočátku, kdy doufáte, že dotyčný bude vhodný kandidát na budoucího zetě. To však trvalo prvních dvanáct dní. Po dvou týdnech se z milého rozptýlení stala pouhá mrzutost, takže jsem mu při poslední návštěvě minulý týden naznačila, že pokud si hledá manželku, bude si ji muset hledat jinde, protože moje nejstarší dcera je zasnoubená s panem Blakem a dvě mladší ještě provdat nechci.“ (To poslední nebyla pravda, ale o tom pan Hill nemusel vědět.)

„Skutečně je Emily zasnoubená?“ paní Williamsová se chytla nové informace jako rybka návnady a v očích jí kmitlo. Dnes ještě neslyšela žádnou novinku, a to bylo pozdní odpoledne!

Paní Morisová si ze zvídavého výrazu a vypoulených očí své přítelkyně byla jistá, že nahodila znamenitě. Potěšeně a pyšně kývla. „Ale hodláme to oznámit až příští týden, takže…“ přiložila si ukazováček na rty. Paní Williamsová souhlasně mrkla očima a paní Morisová si mohla být jistá, že se tuto novinu ještě dnes dozví všechny dámy, které její přítelkyně po cestě domů potká. Hlavně doufala, že se informace donese k rodině Jimsonových. A plamínek naděje jejich dcery Laury s nelichotivě vysokým čelem a hlavou velkou tak, že se k jejímu drobnému tělu ani trochu nehodila a vypadalo to, že je k němu připevněná omylem, zhasne navždy.

„Pan Hill musel být zdrcený,“ posteskla si paní Williamsová nad chybějícím mladíkem, jehož společnost považovala za mile rozptylující, a zahleděla se na blízko stojící osamělou židli, na níž během návštěv Morisových sedával.

„Zřejmě,“ odtušila paní Morisová, „ale nemyslím si, že by to bylo poprvé, takže se domnívám, že se proti tomu stává imunní,“ odtušila chladně a zamračila se nad posledním douškem čaje, byl studený a nedobrý.

„Myslím, že jste na něj příliš přísná,“ pronesla naoko pohoršeně paní Williamsová.

„Myslím, že jsem naopak byla až příliš měkká.“

„Kdyby se o jednu z mých dcer ucházel někdo, kdo má před sebou tak zářnou budoucnost jako on, byla bych nadšená,“ kontrovala paní Williamsová, která během dvacetiletého manželství porodila čtyři dcery a do shánění vhodných manželů se dala již po porodu té nejmladší, aby nezahálela. Vytipovala si všechny rodiny se stejně nebo přibližně starými chlapci, které hodlala pravidelně navštěvovat a podávat jim reference o svých zlatíčkách. Po letech snažení zatím nebyla úspěšná ani u jedné dcery (nejstarší Lydie měla již osmnáct let, druhá v pořadí Clara sedmnáct, třetí Lucy patnáct a čtvrtá Fanny teprve osm, u ní tolik nespěchala) a odmítala si připustit, že by chyba byla na straně jejích krásných a inteligentních dívek. To spíš místní mladíci je neuměli ocenit!

„Co myslíte tou zářnou budoucností? Za celou dobu jsem si nevšimla, že by pan Hill oplýval nějakým talentem, kterým by přispěl k blahu společnosti. Nebo rozšířil svůj majetek, který sice není malý, ale…,“ větu nechala záměrně nedokončenou.

Paní Williamsová se zamyslela. Při této činnosti se její čtyřicetiletý protáhlý obličej podivně zkroutil a zošklivěl (ačkoli ani jinak nemohla být považována za krasavici), proto ji nepraktikovala příliš často a raději podstupovala riziko vzniku vrásek z četných úsměvů. „Je mladý, času má dost,“ vypadlo z ní nakonec a obličej se jí vyhladil jako vylisovaný papír.

„Ani to mládí mu nevydrží věčně. Raději by se měl oženit dřív než později. A jak jsem si ho tak prohlížela, rozhodně by neměl zahálet, jelikož svým vzhledem neoslňuje nyní, co pak za takových pět nebo deset let?“

„Nemohu s vámi souhlasit, paní Morisová,“ namítla paní Williamsová a obočí stáhla do jedné tlusté linky. „Není ošklivý. Už jsme viděly horší. Například pan Wildeman! Och ano! Jeho nos vypadal, jako kdyby do něčeho narazil. Nedvořil se kdysi vaší Emily?“ v hlavě se jí odloupla jasná vzpomínka.

Paní Morisová se narovnala, jako kdyby ji bolela záda, a nasadila přísný výraz. Rty křečovitě stáhla a její hnědé oči jakoby šlehem hněvu ztmavly. „Nevzpomínám si,“ řekla stroze a chtěla se napít z prázdného šálku.

„Dobrá, už vás nebudu škádlit,“ poplácala svou přítelkyni po ruce paní Williamsová. „Ale stále trvám na tom, že pan Hill není ošklivý. Snad průměrný, ale ošklivý ne. To bychom jeho vzhled hodnotily příliš přísně.“

Paní Morisová si pomyslela, že tenhle sebeklam je jedinou nadějí paní Williamsové, protože jí zásoba nápadníků pro její otřesné dcery začínala pomalu docházet. Ještěže její Emily bude brzy vdaná! A Edith snad při posledním plese natolik okouzlila mladého a pohledného baroneta Knachabulse, že se na žádnou jinou už nepodívá.

„Co vám tedy brání v tom, abyste k panu Hillovi poslala svého muže?“ zajímala se paní Morisová a prázdný šálek od čaje položila na stolek.

Paní Williamsová se nad slovy paní Morisové znovu zamyslela, ale tentokrát jí tato namáhavá chvíle kouzlila na tváři čím dál tím širší úsměv, jak se jí vidina věcí budoucích líbila víc a víc.

„Máte pravdu, hned zítra ho navštíví,“ řekla s blaženým úsměvem, jako kdyby již byla ruka v rukávu, a byla pevně rozhodnutá využít nabízené příležitosti, třebaže to vypadalo, že přebírá odložené zboží.

„Věřte mi, má drahá. Za měsíc budete přemýšlet o tom, jak se toho člověka co nejelegantněji zbavit.“

Kapitola druhá

Na slova zkušené paní Morisové došlo již po třech týdnech. Rozrušená a ohromená paní Williamsová ji navštívila jedno odpoledne za účelem, aby si o panu Hillovi popovídaly. Sotva popadala dech, tvář měla vlhkou a lepkavou, poněvadž krajinu přepadlo neuvěřitelné horko. Tráva usychala a bledla, listí na stromech se ani nehnulo a květiny čekaly na pohlazení deštěm.

„Měla jste pravdu. Pan Hill je nesnesitelný a neodbytný!“ vyklopila paní Williamsová, jen co dosedla a osvěžila se čajem. Svou kyprou postavou vykrmovanou krémovými dorty (na ně nemívala v takových úmorných vedrech chuť, takže si její manžel potají přál, aby takové počasí panovalo po celý rok) zapadla do sofa jako třešeň do šlehačky.

Paní Morisová věnovala paní Williamsové pouze vševědoucí úsměv.

„Nemusíte tak dávat na odiv, jak moc jste se sebou spokojená,“ pokárala ji paní Williamsová a vydýchávala se, jak ke své přítelkyni div nechvátala, aby ji nikdo s novými zprávami nepředběhl.

„Promiňte, ale nemohla jsem odolat.“

„Dobrá, odpouštím vám to,“ řekla ztěžka paní Williamsová a očima blýskala po čokoládových bonbonech zakuklených v zlaté, křupavé skořápce.

„Musíte mi všechno vypovědět.“ Nyní to byla paní Morisová, kdo byl zvědavost sama. Byla odhodlána nenechat přítelkyni odejít, dokud jí všechno nepoví.

„Bylo to strašné! Strašné!“ pronesla dramaticky paní Williamsová a polykala poslední zbytky bonbonu. „Můj manžel za panem Hillem zašel hned druhý den potom, co jste mi to doporučila. Nechtěla jsem riskovat, že by někdo jiný byl rychlejší. A hned další den k nám pan Hill přišel na odpolední čaj. Nejdřív jsem byla okouzlena. Zdál se tak milý a laskavý! Velmi se mu líbil náš dům, měl pro něj jen slova chvály. Stejně tak pochválil i moje zákusky, jako bych je sama pekla!“

Paní Morisová se v paměti vrátila k první návštěvě pana Hilla u nich v Batest Hillu. A jak se pamatovala, vychvaloval i jejich dům, velmi se mu líbily jejich tapety s tak rozkošným vzorem a elegantní schodiště! Žádné podobné nikdy předtím neviděl! Když bylo naservírováno občerstvení, přešla jeho chvála na něj. Pan Hill vychvaloval dort a zákusky tak snaživě, až snědl sotva pět soust. Servírování lichotek byla zřejmě jeho oblíbená disciplína a paní Morisová nepochybovala, že se v ní neustále zdokonaluje.

„A Lydie se mu zalíbila, to jsem hned poznala,“ pokračovala paní Williamsová, aniž by si povšimla, že ji paní Morisová přestala na chvíli poslouchat.

Tady si paní Morisová pomyslela, že pan Hill už musí být zoufalý, když se mu líbí dívka nechtěně připomínající koně.

„I Lydii se pan Hill líbil, z čehož jsem byla nadšená,“ pokračovala dál paní Williamsová a obličej měla rozjasněný, jak se vracela k slibnému začátku seznámení s panem Hillem.

I Lydie začínala propadat zoufalství, jak vytušila paní Morisová. Raději se zakousla do zákusku, aby žádnou ze svých myšlenek nepronesla nahlas.

„Říkala, že je šarmantní a na rozdíl od jiných mužů se nebojí mluvit.“

„To je vlastnost, kterou ženy ocení pouze na začátku vztahu,“ utrousila paní Morisová s pusou plnou zákusku, až jí paní Williamsová sotva rozuměla.

„Co jste to říkala?“ přiblížila k ní hlavu.

Paní Morisová jen zavrtěla hlavou, že nic, pro jistotu přidala úsměv a naznačila, ať pokračuje.

„Ano, tedy Lydie začala mluvit o poezii, ale pan Hill se přiznal, že ji moc nečte, tak mu Lydie s radostí vyprávěla o svých oblíbených autorech, které četla a které teprve bude číst, o svých dojmech a názorech. Však víte, jak poezii miluje!“

Tento fakt paní Morisové ani nikomu jinému nemohl uniknout, jelikož při každé návštěvě Williamsových byla drahá Lydie tak přeochotná, že zarecitovala novou báseň, kterou se ke smůle osazenstva, jež nenápadně bojovalo s dřímotou, naučila. K ještě větší smůle byla Lydie většinou tak horlivá, že se nenaučila pouze jednu báseň, ale rovnou dvě nebo i tři, a to bylo pak obzvláště špatné odpoledne, které by neprozářilo ani to nejžlutější slunce.

„Jistě i ji také zahrnul lichotkami, nemám pravdu?“

„Ovšem! Obdivoval její vzdělanost a sečtělost i trpělivost, s níž se četbě věnuje. Tu on prý postrádá a všechny knihy, které se kdy pokoušel číst, odložil po první stránce.“

„Chudáček!“ zvolala zpola lítostivě, zpola ironicky paní Morisová.

„Zajímal se i o její hru na klavír. Sám prý hraje od dětství, a kdysi v mládí dokonce snil o kariéře hudebníka. Ačkoli tento sen později opustil, protože se rozhodl neochudit se o založení rodiny, ve cvičení nikdy nepolevil, jak zdůraznil. Při každé návštěvě Lydii přinesl nějakou skladbu, i ty, které sám složil, představte si to!“

Paní Morisová si raději něco takového nepředstavovala.

„Lydie se pak jeho skladby poctivě učila, aby mu udělala radost a mohla je při jeho další návštěvě zahrát, což jí dalo hodně práce, protože přicházel často, a tak neměla dostatek času na cvičení. Ale nebyly to špatné kusy!“

„Nic jiného by mě ani nenapadlo. Pokud se hraní věnuje stále, musí být každá další skladba lepší než ta předchozí.“

„To dá rozum,“ přitakala paní Williamsová a byla ráda, že si s paní Morisovou tak rozumějí.

„Lydie pana Hilla vždy s napětím potají vyhlížela. Jenže už po třech týdnech, kdy měla Lydie tolik skladeb, že by je nestačila přehrát ani do příštího léta, se mi svěřila, že si není panem Hillem jistá a že on zřejmě nebude ten pravý. A to víte, dceřino štěstí je mi nadevše,“ dušovala se paní Williamsová a paní Morisová o jejích slovech upřímně zapochybovala. Být pan Hill v jiném postavení (ve skutečnosti nebylo špatné, jak připustila paní Morisová, ale paní Williamsová vždy mířila vysoko), na slova své dcery by neslyšela a vůbec by ji nezajímala.

„Ubohý pan Hill,“ politovala ho se škodolibým úsměvem paní Morisová, která se dobře bavila.

„Tak jsem mu jedno odpoledne taktně naznačila, že se obávám, že by z jejich případného vztahu nic nebylo. A víte, jak pan Hill zareagoval?“

„Nemám tušení.“

„Potom, co zjistil, že u Lydie neuspěje, začal pokukovat po Claře! To jsem samozřejmě nemohla dopustit a dala jsem panu Hillovi jasně najevo, že jeho společnost u nás nadále není vítána a že pro něj nemáme žádnou nevěstu.“

Paní Morisová se nahlas rozesmála. Bylo to lepší, než čekala.

„Udělala jste správně,“ pochválila svou přítelkyni, když se uklidnila. „Pro Lydii a Claru najdete někoho lepšího,“ zalhala paní Morisová. Když nad tím tak uvažovala, byly Lydie s Clarou i pro někoho jako pan Hill dost dobré.

„Jistě, to máte pravdu,“ řekla paní Williamsová a obličej schovala do šálku s čajem, jako by se v něm chtěla utopit.

„Na kterou si políčí nyní?“ hádala paní Morisová.

„Jistě si někoho najde. Takoví jako on si někoho najdou vždy,“ myslela si paní Williamsová, a přestože by to paní Morisové nepřiznala, ještě nyní trochu litovala, že pan Hill nedostál jejím představám, které o něm měla.

„Myslím, že v tomto hrabství již není příliš rodin, které by měly dcery na vdávání a které by se s panem Hillem dosud nesetkaly a nepoznaly, jak obtěžující je jeho společnost,“ hádala paní Morisová a v duchu probírala dlouhý seznam místních rodin a dospělých potomků.

Obě ženy ještě moment věnovaly konverzaci odmítnutému panu Hillovi, ale později se přesunuly k zajímavějšímu a lehčímu tématu o nových mušelínových vzorcích.

Pokračování příště…

AKM