Před dvěma lety jsem měla na setkání s přátelskými pejsky štěstí.
Kráčela jsem z autobusové zastávky, spěchala jsem domů, protože byl pátek a protože mě táhla sladká vidina dvou volných dnů.
Vtom jsem spatřila pitbulla. Chacha. Další ne tak úplně milý pes. To už tu dlouho nebylo. Avšak byla jsem klidnější než u dogy (pitbull mi sahal po kolena), i když ne úplně klidná. V hlavě už jsem vymýšlela vlastní epitaf.
Měla jsem dvě možnosti. Začít couvat, což by bylo k ničemu, jelikož pitbull by mě dřív nebo později došel, nebo vstoupit do vozovky. Nechat se tedy sežrat psem (či přinejmenším nakousnout), nebo se nechat přejet autem.
Ani jedna se mi nezdála dobrá.
Nuže, sebrala jsem odvahu a kráčela dál s upamatováním, že s odvahou nejdál dojdeš (byla jsem skromná, mně stačilo dojít domů), přesto se má už tak malá dušička scvrkla do velikosti makového zrnka.
Když jsme se s pitbullem míjeli, škaredě se na mě podíval, což jsem nechápala, když já jsem se na něj nervózně usmívala.
Když byl pitbull v takové vzdálenosti, že by moje krátké nožičky měly jistý náskok, který by mi chvíli vydržel, pokud by se pitbull rozmyslel a chtěl se se mnou blíž seznámit, pomyslela jsem si, že jsem mu možná ukřivdila a že by na něj seděla definice romantického hrdiny. Zlý na pohled, ovšem s dobrou duší uvnitř.
Až však pitbulla potkám příště, pravdivost své myšlenky zkoumat nebudu. Nemusím vědět všechno.
Nemůžu někdy potkat gaučáka, kterému by se zježily chlupy ze mě?
AKM
-480x270.jpg)
kto má psa mal by ho mat na vodítku lebo je veľa ľudí čo sa psov bojí aj keď sa pes rozbehne iba ovoňať. Na voľno môžu byť na miestach na to určených
Pejsci, kteří nejsou na vodítku, mě taky znervózňují. Ovšem mě znervózňují všihcni pejsci. I ti na vodítku. 😀
Na mě paradoxně vyjel pes jen jednou v životě a byl to jorkšír. 😀
Pravda, často mi připadají poněkud nervózní. 🙂
Hezký příběh, mé zkušenosti jsou: nesmíš dát psovi (ani jinému zvířeti) najevo, že se bojíš. Oni to vycítí a mohou v tobě vidět nepřítele… Takže jdu, stažené půlky a tvářím se, že je to miloučké zvířátko… 🙂
Hlavně neudělat prudké pohyby, neutíkat, neřvat na ně, apod. ♥
poznámka: a epitaf za mě napíše někdo jiný 🙂 🙂 🙂
Děkuji! 🙂 Ano, tohle mi manžel připomíná často. 😀 Zrovna nedávno jsme si vyjeli na výlet a v jednu chvíli šla nedaleko rodinka s pejskem. Malým pejskem. Ovšem ten se nebál. (Na rozdíl ode mě. :D) Jakmile nás zmerčil, hnal se k nám, přitom hodně štěkal. Manžel mě upozornil, že nesmím dát najevo strach, a tak jsem, jak píšete, stáhla půlky, našlapovala co nejopatrněji a potichu říkala: “Hodnej pejsek. Hodnej pejsek.” 😀
Dneska jsme na procházce potkali pejska, středně velkého. Hned se na mě vrhnul /přátelsky/ a skočil mi na nohy, panička ho nemohla zahnat. Omlouvala se, ale mi to nevadí, pokud pes není zlý. Nějaký flek se vyčistí… 🙂
Díky za další příhodu ze života.
Já děkuji za Váš další komentář! 🙂