Obyčejná žena?

“Ty jo, ty jsi vlastně úplně hloupá, nemožná, nic pořádně neumíš, v ničem nevynikáš…” – taky vás to někdy napadlo? Mě jo. Dřív poměrně často.

Při pohledu zpět to bylo v nějakých horších životních obdobích. Znáte to – nic se nedaří, problémy v rodině, slušné našlápnutí k vyhoření v práci…

A pak… Pak to přišlo. Zase blbá chvíle, kdy se v širší rodině začaly řešit závažnější problémy a já… se ohlédla. Za tím, co mám za sebou. Jako bych otevřela oči a prozřela.

Přiznala jsem si nahlas, že mě nikdy nenapadla (a nejspíš už ani nenapadne) žádná geniální myšlenka, že nejsem vůbec, ale vůbec, manuálně zručná a nikdy nevyrobím nic neobvyklého, že jsem nedokázala založit žádnou firmu, ba dokonce jsem ani nesbalila milionáře a tím pádem nemůžu postovat fotky z luxusních dovolených na sociálních sítích.

Donutilo mě to se zamyslet. Došlo mi, že přesto (nebo možná právě proto) jsem šťastná. Že mám v sobě sílu. Sílu, která se projevila, když to bylo třeba. Uvědomila jsem si, že jsem zvládla přivést na svět a vychovat dva skvělé mladé muže, kterým je dnes 20 a 25 let a já proto mohu říct, že jsou z nich slušní a zodpovědní lidé.

Vybojovala jsem si je po dvou neúspěšných těhotenstvích.

Taky jsem se vždycky dokázala o sebe postarat (od střední školy jsem z domova) a jít za svým cílem. Chtěla jsem  žít v Praze, ač z ní nepocházím, a taky v ní žiji – sehnala jsem nejprve malý byteček a následně dokázala ze země vydupat jeho výměnu za větší. Nakonec jsem našla dost sil i k rozvodu po 25 letech manželství, když první žádost o rozvod jsem – dnes už vím, že neprozřetelně – u soudu stáhla  před 20 lety.

Pracovně? Na první pohled nic zvláštního. Na druhý? Tak nějak mimochodem jsem zvládla 6 týdenní pracovní stáž v Holandsku jako mladá holka krátce po škole, taky mít na starost několik lékařů, sestřiček a fyzioterapeutů a jako bonus provoz ambulantního zařízení, které jsem s hodně těžkým srdcem po 15 letech opustila po prodeji ambulancí korporátu, kdy jsem přestala souznět s jejich strategií, kam naše vymazlené pracoviště směřovat.

Jako mnohokrát v životě i tady se ukázalo, že všechno zlé je pro něco dobré. Nemyslete si, z odchodu jsem se potajmu vybrečívala skoro dva roky, však to byl kus života, byla jsem u zrodu a provoz jsme vyladili jak nejlíp jsme uměli. Kromě toho na pracoviště koukám z okna bytu a proto jsem ho nemohla nevidět. O to to bylo těžší.

Tady bych nejspíš měla říct, že dám hodně na intuici (to jsem se taky musela naučit metodou pokus – omyl, abych zjistila, že pokud ji neposlechnu, dřív nebo později tvrdě narazím. Spíš dřív, nežli později). Intuice mě kdysi nasměrovala k jednomu člověku – neptejte se mě, jak a proč, neumím odpovědět. Vím jen, že si dodneška setkání s ním nesmírně cením a že tohle setkání  mi otevřelo nové obzory a také přineslo novou práci, zase ve zdravotnictví. Navíc přivedlo do cesty spoustu zajímavých a inspirativních lidí. Ten člověk je dokonce teď mým pracovním kolegou.

Nikdy mi nebyl lhostejný osud lidí v nouzi a tak jsem přemýšlela, jak mohu pomoci. Protože jsem nikdy neoplývala financemi (však víte, nebalila jsem milionáře!), nemohla jsem si dovolit pravidelnou finanční podporu a dost mě to štvalo. Tak jsem se rozhodla, že nemůžu-li darovat peníze, můžu aspoň čas. Hledal se mi těžko, přece jen jsem jako provozní fungovala víceméně v režimu 24/7, ale kdo hledá, najde. Začala jsem proto pomáhat jedné humanitární organizaci se správou databáze a občas na eventech pro dárce. V době covidu spolupráce víceméně ustrnula, jenže pak přišel šok – válka na Ukrajině a (i když jsem se zapojila, jak jsem mohla, jednorázovou finanční podporou i humanitárními sbírkami) pocit, že můžu a musím dělat víc sílil, tudíž jsem naskočila do fundraisingu a ke svému plnému úvazku ve zdravotnictví přibrala ještě kolem 14 hodin týdně péče o dárce. Netvrdím, že občas “nepadám na ústa”, ale nesmírně mě to naplňuje a dává smysl. Původně jsem to brala tak, že tenhle zápřah vydržím sotva pár týdnů, možná nějaký ten měsíc a pak už si konečně po mnoha letech budu užívat volná odpoledne při jednosměnném provozu (a zase znova pořídím psího kamaráda). Vtipné je, že stejně to vnímala moje šéfová v humanitární organizaci.

Z těch pár týdnů běží desátý měsíc a shodli jsme se, že to spolu potáhneme dál. Volná odpoledne i pes se odkládají na neurčito. Jednou přijdou, vím to!

Tím jsem objevila svou další sílu – sílu naslouchat a komunikovat. Taky sílu být nablízku a být oporou. Pomoci druhým, když zakolísají a potřebují chytit nebo podržet. Největším pohlazením byla slova již zmíněného kolegy: “Ty jsi moje nejlepší tichá podpora.” Možná tohle je důvod, proč jsem na světě a třeba je to právě ten úkol, který tu mám. Rozhodně mi to dělá radost a dává možnost potkávat další a další zajímavé lidi a poznávat jejich osudy.

Čím víc toho poznávám a učím se, tím míň vím a tím víc dalších obzorů k prozkoumání se mi otvírá, jen ten den se mnou nespolupracuje, zákeřně má pořád jen svých rychle ubíhajících 24 hodin.

Uf, je to dlouhý text. Však mi taky letos bude padesát a nacpat tolik let do pár řádků je fuška. Proč jsem vám je vlastně napsala?

Protože někdy si každá z nás potřebuje uvědomit, že není obyčejná, že má v sobě ohromnou sílu a že žije svůj jedinečný život. Všichni nemůžeme být lídři, ale všichni můžeme najít své místo a být v životě šťastní.

Á propos, už jsem vám řekla, že jsem si před dvěma lety splnila sen o tetování a od loňska přišla na chuť létání malými letadly? 🙂