„Lásko, na kolik velbloudů se ceníš?“ ptá se mě můj muž při vážné diskusi s Beduínem v poušti, kam jsme vyrazili na společný výlet. Sedím po boku svého syna, muže a bratra a bavím se jejich diskusí o ženách. Mlčím, pozoruji je a poslouchám. Jsem celkem ráda, že malý František ještě moc v angličtině téma nechytá a že máme v Evropě jen jednu ženu v manželství na muže.
Po minulém týdnu plném karambolů to o sedm dní později nevypadalo opět úplně růžově. Hned po odletu z Prahy začala chodit jedna špatná zpráva za druhou. Nakonec se vše tak nějak ustálilo a já měla možnost poprvé v životě strávit krásné dny po boku všech svých mužů na jednom místě. A tak posílám z tradičních prázdnin u mé sestry Moniky v Marsa Alam pár postřehů z mého posledního týdne, ze kterých si beru ponaučení:
Jedině navážno
Každá diskuse je strašně vážná a seriózní. Je úplně jedno, jestli mluví o fotbale, o škole, o večeři. Vždy nasadí stejný tón, stejně navážno a přihodí trošku vtipu. Vlastně nikdy v ničem nevidíte takové ty „drby“. Proč? Prostě všichni jsou přece stejní borci.
Inkluze
Nedávno jsem psala, jak tohle slovo nemám ráda, ale tady mi přijde trefné… 3 generace a tolik společných témat a aktivit, kde nikde nezaznělo – to nemůžeš, jsi moc malý. Tomu nerozumíš, jsi moc starý. Jeden doplňuje a inspiruje druhého. Nikdo není víc ani míň, prostě parťáci!
Láska
Vlastně ji nedávají tak okázale najevo, ale tak nějak přirozeně chytnou, obejmou, dětem říkají lásko, miláčku a úplně stejně jako objímají své děti nebo vnoučata, tak úplně stejně potřebují i oni obejmout. A ano, nemusí být v okolí už tolik lidí. A ano, občas chtějí také plakat a je uvolňující pro oba, když to pustí. Dokud mi minimálně ten můj nejmenší bude natolik věřit, že vždy přijde, schoulí se a pustí to, budu tady vždycky pro něho stejně tak, jako pro ty větší a starší. Protože úplně stejně to pak můžu udělat já, až já budu potřebovat.
Prostor pro sebe
Kde je děda? Kde je František? Kde je…? Prostě si odešli. Šli stranou, potřebují být sami. Najednou nebyli v centru dění, ale všichni věděli, že jsou si sami pro sebe s knížkou, u pohádky nebo jen tak na pláži, protože potřebují prostor a umí si to zařídit teď hned.
Dusno? Nikdy!
Holky, já to zase nedala. Ano, já se svým těžce racionálním přístupem a mužským pohledem jsem tu na 2 hodinky udělala dusno. Jedna zpráva z Čech za druhou, x volání, představa, co všechno ještě chci stihnout a pak se na mě blbě podíval, chápete, že? Víte, jak to dopadlo? Ten můj mě hned hledal, co se jako stalo a jestli si to můžeme rychle říct a pokračovat v hezkém večeru. Ježíš, jak já se zase chytila za nos. A tak jsme mohli pokračovat v rodinné pohodičce a zasmát se tomu.
Hranice o kus dál
Tenhle blog dopisuji pár minut poté, co jsem vylezla s mými kluky z moře, kde jsme pozorovali nádherné podmořské korály a perutýny (druhá nejvíce jedovatá ryba na světě). Poté, co jsem zprava i zleva plavala mezi útesy a neviděla ani jednoho svého kluka poblíž, pojala mě mírná panika a koukala jsem, kde je mám. S gestem hodného zkušeného potápěče mě uklidnili, že vše je OK a je potřeba zachovat klid a plavat dál. Takže jsem si zase posunula o kus hranice…
Jo a jak to dopadlo s tím velbloudem? Odhadla jsem se na 100 ks a pak jsem hodně litovala, v přepočtu jen za 2,5 milionu korun! Naštěstí vím, že tihle moji kluci by mě nedali ani za milion velbloudů a že jakoukoliv diskusi vedli (nebo budou ještě vést a inspirovat tak i mého syna), vždy to bude k respektem ke mně a k nám, ženám. A takové muže bych naší společnosti přála!
A tady jsou ti moji muži…
A abych skončila podobnou otázkou, která padla na začátku. Na kolik těchto fešáků se ceníte vy, milé ženy? 🙂
Foto: se souhlasem Evy Čejkové
Pěkně napsáno, paráda Evi 🙂
Hezký příspěvek, měla jste krásnou dovolenou.
Tak jestli myslíte těmi fešáky velbloudy, tak mně stačil jednou jeden a vůbec nemohu říci, že bych z něj byla nějak odvázaná.