Už vás někdy napadlo něco bláznivého? Třeba skočit z letadla s padákem, i když máte hrůzu z výšek, jít s kamarády sjet divokou řeku, i přesto, že neumíte plavat, nebo třeba přiznat po deseti letech svojí mamce, že jste v sedmnácti nespali u kamarádky, ale šli jste si dát svoje první pivo za roh, do nejmenovaného lokálu?
Mě totiž ano. Vždycky mě lákalo nepoznané, neprobádané, prostě všechno, co začíná písmenem N a E. NE – to je to, co slýcháme všude okolo sebe. Nědělej to, nezkoušej to, nemůžeš to, nezvládneš to.. Co? Nezvládneš to? A proč bychom to vlastně nezvládli? Už jste někdy přemýšleli nad tím, že máte jen jeden život? Co takové spaní pod širákem, jít na letiště a koupit si tu nejlevnější letenku, vlastně kamkoli, do neznáma, neumět jejich jazyk, nebát se toho, co vás v životě čeká, nebát se prozkoumat vody, které pro vás ještě nedávno byly strašně hluboké?! Vždycky jsem milovala sport, od malinka vyhledávala lidi, kteří k němu mají stejně blízko jako já. Můj vysněný partner byl chlap se srdcem v horách, s duší v oceánech, a s očima jen pro mě a pro dobrodružství. Už kvůli tomu mi vůbec nepřišlo špatné zkusit vše, čeho se ostatní bojí. Vyhledávat bolest, překonávat strachy, vystoupit z komfortní zóny, přesně to jsou věci, které mě v životě hnali dál.
V únoru tohoto roku, kdy už korona krize začala ustupovat, a možnosti pro nás všechny byly zase o kousek větší, jsem dumala doma nad tím, co mi momentálně pomůže trochu rozproudit a restartovat život. Plavala jsem někde mezi novou prací, stěhováním, návratem na vysokou školu a vlastně jsem tak trochu zapomněla na to, že jsem člověk, co chce žít svůj život, a né život někoho jiného. Nechci mít vše nalajnované, a čekat, až se někdo rozhodne, co je pro mě vlastně dobré, vezme mě za ruku a ukáže mi směr.
Bloumala jsem ve svých starých fotkách a vzpomínala na cestování, na to jak mě bavilo být instruktorem, jak jsem milovala běhat přírodou, dívat se na hvězdy, nasávat slunce v lese a v tom mě napadlo.. KDE JE TEN PROBLÉM? Proč teď žiju ve velkoměstě plném vysokých podpatků, kavárenských povalečů, a neskutečně workoholických lidí? Proč jsem vlastně najednou jedním z nich?
Odpovědi na milion a jednu otázku mi běhaly hlavou a mě se zmocňovala úzkost. Na fotkách v roce 2018 srším úsměvem v běžeckých botách, lítám po lese na kole jak volný ptáče, a mohla pokračovala bych dál, kdyby mě v tu chvíli nenapadlo jediné, vzala jsem si boty a vyběhla ven. Bez zastavení, bez vnímání okolních světel, lidí a aut jsem se rozběhla, ani nevím kam a bylo to tak rychlé, že jsem musela zastavit, protože mi prostě došel dech. Víte, co je na tom ale nejzvláštnější, byl to ten pocit, který jsem celou dobu hledala, ta bolest, to že najednou nemůžu, ale nechci si to přiznat, a tak jsem to zopakovala, a znova, a znova, dokud jsem nedoběhla zpět domů, nesedla k počítači a nepřihlásila jsem se na Sportisimo Pražský Půlmaraton 2022. WHAAAAAAAT? Namotivována plná hormonu štěstí, elánu a trochu taky pocitu neporazitelnosti jsem si řekla, že sportovně založený člověk zvládne všechno.
Nebudu vám lhát, nejsem úplný nováček, před pár lety jsem běhala, co mi nohy stačily ob den, ale od té doby, co pracuji, se jednoduše vymlouvám na neodkladné věci, které samozřejmě zajistí, že se necítím špatně při nicnedělání.
Tomu byl ale konec ve chvíli, kdy jsem si 20.2. uvědomila, že 2.4. musím být nastoupená v běžeckých botech u Rudolfína a absolvovat trať 21,5 km tak, abych se za svůj výkon nemusela stydět a před kým? No před tím nejkritičtějším člověkem, sama před sebou.
Tuhle informaci jsem si nechala rozležet v hlavě, a v tu chvíli už nezbylo nic jiného, než se připravit na půlmaraton ve velmi krátké době. Na internetu jsem hledala informace, které by mi mohli pomoci, a teď je předám vám, třeba někomu z vás také pomůžou.
První a základní věc, nad kterou bylo potřeba se zamyslet bylo rozhodně oblečení.
Co je doopravdy důležité, pokud nemáte před půlmaratonem alespoň tři měsíce na přípravu, nikdy si nepište do vyhledavače na google „Jak uběhnout půlmaraton, za co nejkratší dobu“. Jednoduše vám totiž jinými slovy řeknou, ať to předem vzdáte.
Takže si představte, že už základy dávno máte a zaměřme se rovnou na to oblečení ano?
Na stránkách runczech jsem samozřejmě našla nějaká doporučení typu – oblečte se, jako by bylo o 10 stupňů více, ale víte jak, řekněte mi, jak mám sakra vědět, jestli bude pršet, nebo umřu vedrem? Počasí na Iphonu ukazuje asi tak, jako bych si ho losovala z náhodně vybraných sirek, a tak jsem se rozhodla připravit podle selského rozumu na obě možné varianty – na velké teplo, i nelidskou zimu.
BĚŽECKÁ OBUV – Které boty zvolit?
Ve chvíli, kdy jsem ale začala hledat správnou odpověď, začalo mě mrazit. Věděli jste třeba, že byste vaše běžecké boty měli mít prošlapané, ale pokud budou mít už něco naběháno, je to taky špatná volba? Haha výborně. Obecné pravidlo je, že vaše běžecké boty musí být alespoň o jedno a půl čísla větší, už kvůli komfortu při běhu, nebo případnému otoku nohou. A co si budeme, nechcete po běhu zjistit, že vaše nehty zčernaly v důsledku nesprávné velikosti bot. Bota prostě nikdy nesmí ani náznakem tlačit.
Důležité body jsou pak došlap, terén, míra tlumení, krátký, nebo dlouhý běh, ale na to jsem doopravdy neměla čas. Zvolila jsem tedy jednoduše boty, které mě ještě nikdy nezradily – Under Armour UA W HOWR. Je mi jasné, že to nejsou úplně boty vyloženě na dlouhé tratě, ale jsou o číslo a půl větší, prošláplé na mojí nohu a shánět další boty? Na to už v mém kalendáři rozhodně místo nezbylo. Takže, zlatá střední cesta!
Dobře, boty už máme ženy, jdeme to rozběhnout.
PRVNÍ DŮLEŽITÉ VÝBĚHY, BĚŽECKÉ CÍLE
Můj další výběh byl směřovaný jednoduše, na dech. Ze všech možných článků od běžců, co už půlmaraton absolvovali jsem se dočetla, že bych se nejdříve měla soustředit na dech, dýchat pravidelně, nádech pusou, výdech nosem, a střídat to zhruba každý čtvrtý krok. Tak jo, to nebude problém myslela jsem, a hele on nebyl. Díky tomu, že je můj běžný život plný sportu, přišlo úplně jiné omezení, než dech a to nohy. Než jsem je stihla vůbec zahřát, začaly mi tuhnout. Proto jsem se rozhodla začít víc protahovat, zařadit atletickou abecedu a hlavně, hlavně se nevzdávat a dát tomu čas, kterého teda rozhodně nebylo na zbyt. Bolelo to, to doopravdy ano, a abych pravdu řekla, dala jsem tomu tak 5 minut denně, teď lituju, přiznávám.
Protažená, zahřátá, vybíhám s hlavou vypnutou a jediným pravidlem – běhej pomalu, ale co nejdál. Tempo volím takové, abych si u běhu mohla zpívat a nezadýchala jsem se u toho. Neurčuji si vzdálenost ale čas. Začínám první dny běhat, tak abych vydržela 30 minut bez zastavení. Každý den se snažím přidávat. Po týdnu už jsem na hodině, a mám z toho doopravdy radost. Teď začněme zvedat km/h. První cíl, bude 8, a to že to napoprvé uběhnete ženy neznamená, že to napodruhé bude lehké. Záleží na počasí, na tom, jak se vyspíte, jestli jste se najedy, a také v kolik. Jak odhadnete počasí, oblečení, jestli jste den před tím trénovali atd. atd. atd.. Takhle ale trénují běžci, kteří se během živí, my potřebujeme hlavně odhodlání a dobrou náladu!
Naším cílem bude, dostat se za 3 týdny na 15 km.
NEZAPOMÍNEJ NA REGENERACI
Běhání už pro mě není takový probém jako před týdnem, nohy si začínají zvykat, ale pociťuju větší únavu. Večer padám do postele a nevím, jak se jmenuju. Naopak jsou ale dny, kdy nemmůžu usnout, a pomalu ale jistě mi dochází, že nejspíš nestíhám regenerovat. Všechno špatně a tak beru tašku a vydávám se do sauny, střídám teplé a studené sprchy, a zařazuji 1x týdně lehounký výklus, jen na pár minut denně.
Výsledky se dostavují prakticky hned. Za tři dny je únava pryč, bolest v nohou povoluje, spí se mi lépe, a tak mám radost, že jsem na tenhle probém přišla dřív, než jsem padla únavou.
Můj plán momentálně vypadá jednoduše. Vynchávám tréninky s váhou zaměřené na nohy, 4x v běhu vybíhám. 1x na čas/km, 1x na výdrž, 1x střídám intervaly a poslední běh věnuju lehkému výklusu “na pocit”. 1x v týdnu řadím také “masáž” od svojí kamarádky a velkou psychickou podporu v podobě řečí typu “dokážeš co budeš chtít”. A v neposlední řadě se soustředím na správnou stravu a vynechávám svoje noční mlsání (i když to jde opravdu těžko).
Nezapomínám ani na to, že kondici nasbírám i jinde, než při běhu, a tak si občas zajdu na kolo, užívám si skupinové lekce, a nebo si prostě jen vyšlápnu kopec s kde kým, kdo se mi namane do cesty. Nepřipouštím si neúspěch, raduju se z každého pokroku.
TÝDEN DO ZÁVODU
Než se stihnu vůbec vzpamatovat ze všech informací, které jsem za posledních pár týdnů získala, je to tady, čeká nás poslední týden do závodu. Tentokrát už nejím co se mi zlíbí, soustředím se na jídlo, které neobsahuje tolik vlákniny, protože co si budeme, nejsem úplně člověk, který má rád toi toi budky, a pokud se jim při závodě budu moci vyhnout, dám tomu maximum. Naopak zahrnuji potraviny bohaté na sacharidy, které mi na běh dodají dostatečnou energii, zařazuji pečivo a nebojím se přidat i jednoduché cukry, před tréninkem. Miluju horalky, a teď si je doopravdy užívám, kdyby to někoho zajímalo.
DOBRÉ RÁNO
Ráno jsem se vzbudila a uvědomila jsem si, že už není krok zpět. Cítíte se dobře ženy? Máte hodně energie? Cítíte strach, ale zároveň strašné nadšení? Já totiž ano. Konečně mám pocit, že jsem to zase já.
Vyskakuji z postele a hned otevírám okno. Do obličeje mě praští zima, vítr, chlad a moje nadšení hned opadává. “Neblázni Aneto, tohle se nevzdává”. Vypiju moje milované kafe od Kalendů, nasadím si ponožky a sportovní podprsenku a stojím uprostřed místnosti jak opařená. Co teď, venku 1 stupeň, v hlavě mi běží první runczech rada a já se oblékám, jako by venku bylo 10 stupňů. Dlouhé kalhoty, termo triko, navrch větrovku, nákrčník, a hlavně čelenku. Nesmím zapomenout, že ruce a hlava musí být v teple, z nich mi totiž bude teplo utíkat nejvíce. Přesně v tu chvíli u mě převládá panika.. Rukavice, nemám samozřejmě, přitom jedna z důležitých rad člověka mě blízkého byla “vezmi si rukavice”. Nevadí, kenani je taky nemají a trhají rekordy ne ? Haha, dobře. Beru si magnesium, připínám startovní číslo, gel na podporu mojí energie mám strčený za pasem, lžičku soii do pusy na křeče.. Nezalekám se. 8:45 je čas vyrazit.
15 minut do startu už jsem ready, zařazená ve startovním koridoru pozoruji ostatní běžce a zdráhám se přemýšlet nad tím, co oni mají a já ne. Posloucháte? Ve chvíli kdy začne hrát hymna, je náš čas. Zahoďte semnou všechny strachy, právě vybíháme. Zapínám hodinky, nasazuju sluchátka a usmívám se.
PANEBOŽE! Tohle se nedá popsat slovy, probíhám cílovou rovinkou a v očích mám slzy. Okolo sebe slyším křik lidí, cítím obrovskou podporu a pocit uspokojení. Zvládly jsme to! Cítím bolest v kyčli, ale zanedbatelnou, všechny problémy teď najednou zmizely. Není mi zima, ani teplo, není mi špatně, cítím se neporazitelná, tak silná a v tu chvíli si to uvědomuju – ZVLÁDNEME VŠECHNO, nejen uběhnout půlmaraton, ale všechno, všechno co si zamaneme. Být ženou je naše superschopnost! Chceš běhat, tak běhej, chceš řídit firmu? Tak makej! Chceš být v životě někdo, tak do toho jdi! Neboj se, nevzdávej se, bojuj a pokud chceš, řekni si o pomoc! Poraď, sázej na sebe, žij, buď, ale hlavně buď tak, ať na sebe jednou můžeš být pyšná! Pyšná stejně jako já teď na sebe!
Víte co, náš život není o tom přežívat, ale o tom žít, a tak se těším, strašně se těším, s kým z vás se uvidím na startu dalšího Půlmaratonu v Karlových Varech!
