Mezi kreativitou a technickými výzvami: Příběh nekončícího učení se
Jo. Není to úplně jen idylka. O tom svědčí i fakt, že tento článek bude na části. Ještě sama netuším na kolik. Nejdřív se mi smazal celý koncept stránek, to jsem tedy moc radost neměla, se přiznám. Padlo i pár jadrných českých slov. Takže znovu. A lépe, prosím!
Při své kreativitě narážím na obtíže s technikou i psychikou. Co to vlastně děláš? Proč? Zasekl se mi celý komp. Bezva. Jseš si tím jistá? Takhle to chceš? Co to po mě asi chce. Jasně restartovat. Tak to by se mi hodilo leckdy i v životě. Jo…domény….oki…web…jasný…hosting? Co to je? DNS? To je něco jako nové PMS? Děsně Na hovno Situace? Ahá!! Jen název domény. Proč to neřeknou hned? Tyjo. Tohle jestli zvládnu, tak už asi cokoli. Mé technické znalosti končí u pojmů jako je telefon. Nebo PC, fb….wtf…
Krásně se mi ukazuje princip motivace v praxi. Já se z toho…..!!!! no nezbláznim přece! Přesto si všímám, jak je těžké, když něco děláte pro lidi, si uchovat „svou zónu“. Nepřestat myslet na sebe, na to, jak se cítíte, že to děláte primárně proto, že vás to baví. Hlídat se a si, abyste nezanedbávali své potřeby (spánek, jídlo, no stress, sex, social life).
Zase je to o tom si srovnat priority. Já osobně bych nejraději všechno – a hned! Už včera bylo pozdě. Vzhledem ke svému věku na to mám celkem i právo.
Stará dobrá rozprava o smyslu. Má to, co dělám, smysl? Jaký? A možná nemusíme všechny odpovědi znát hned. Nebo dokonce předem. Možná se cesta ukáže postupně, po částech. Můj veliký nedostatek je nedostatek trpělivosti!!! Ale trénuji! Pomoci s tím mi má například tai-chi a nejspíš i dělání webu, jak tak koukám…ale proč tu kruci tak trvá?!?!?!
Dny úspěchu, plodné práce, famfár na vaši počest a radosti prostě střídají dny, kdy je jen radost. Tu si tam prostrčím vždy.:)
Jak poznám, že jdu dobrým směrem? Má někdo na tohle (uspokojivou) odpověď? Napadá mě, že by to měl být můj vnitřní kompas. Ptám se svých pocitů na cestu. Jak mi je z toho či onoho? Cítím se dobře? A když ne, co můžu udělat jinak a líp? Mé pocity jsou, naštěstí, obvykle sdílné.
Strach. Neznámé vody a já se vydávám na novou výpravu. No, výpravu. Spíš samo-výpravu. Mám pár průvodců v podobě svých vzorů a lidí, kteří mě inspirují. Občas si vykračuji lehce a hrdě, občas mi nějaký vtipálek přidá do batohu několik cihel a jako kanadský žertík mi sváže nohy. Cože? Pátý kafe? No a? To je můj standard. Odmítám red bull, i když křídla by se mi občas také hodila. Jsou dny, kdy se pěkně nalítám….Máš strach, to je nomální. Teď ale, holka, není čas to vzdát. To můžeš udělat ostatně vždycky.
Koho zajímá tvůj život? Zatím nevím. Jasně, bez pochyby se vsadím, že všichni máme zajímavé životy, barvité. Ale kdo má koule na to to sepsat bez větších přikrášlování a zveřejnit to? Prostě se vysvlíct? Párkrát jsem se už cítila být nahou, ale teda tohle je…zcela nové. Jiné. Zatím příjemné. A nezávisí to na počtu lajků nebo komentů. Je to opět nějaký můj osobní prožitek. Bude to lidi bavit? Fajn, tím lépe. Můj život se posouvá na laťku „produktivní život“. Nebude? Hm. Stejně žít musím. Třeba můj život aspoň někoho pobaví. Jak říkali kluci v pořadu Guinessova kniha rekordů – když to máš, tak to ukaž!
Stylizace není můj kamarád. Tohle píše život sám! Já nic, já bloger! Bloguju, abych se odblokovala. A celkem to funguje. Tohle chceš (na sebe) napsat? Uvědom si ale, že to třeba taky někdo bude někdy číst….Fakt?! Ne!
Již odmala mi máma říkala, že jsem prostořeká. Dlouho jsem si pojem vykládala po svém – viděla jsem se jako rozbouřenou řeku, která se prostě vlní…..„S tim daleko nedojdeš, děvče“. Uvidíme no. Toto sice nevnímám jako souboj se svou matkou, ale co. Každá mince má přece strany dvě. To nás učili už ve škole.
Napadá mě, jak musím být egocentrická. Píšu blog, webovky a knihu o sobě. No, když se to tak vezme, tak o svém životě, což zahrnuje nemálo lidí, příběhů a událostí. Takže je to vlastně o lidech, o druhých, o pocitech. Jo, to je lepší. S tím můžu žít. 🙂
Taky, nemůžu si furt stěžovat dokola jen těm samým lidem a vykládat jim, co se mi zase přihodilo. Budu s tím pro jistotu otravovat všechny. Nikdy mi moc nepomáhalo se vymluvit. Ale vypsat se, to je něco jiného. Papír unese cokoli. Je to jako by se uvolnila zátka a všechno svinstvo odteklo. Mám v psaní svobodu. A ta je k nezaplacení.
Začnete být jiná než předtím a hned se k Vám lidi chovaj jinak. V tom pozitivním i negativním smyslu, bohužel. Jakmile jste konečně spokojená a děláte něco i pro sebe, máte se ráda, jste sobec. Ano, každý máme v sobě geneticky zakódované sobectví. Souvisí to s pudem sebezáchovy a tedy s přežitím. Někdy prostě člověk musí být méně altruistický, to mi život ukázal nejednou.
Komplexy. No kdo je nemá (ať mi napíše, fakt by mě to zajímalo). Musím se prohrabávat svými obavami deroucími se ze všech časových pásem (dotírá na mě minulost, drtivá přítomnost i nejistá budoucnost – a všechny chtějí jedno – MĚ na kolenou!) a zápasit s tou částí mozku, která má neustále v zásobě podporující věty typu: Na to nemáš, nejsi dost dobrá, trapnýýýý, poslyš, kolikže ti to přibylo pupínků?, tohle prostě nejde…………….(pokračování příště = zítra)
Zdroj foto:Pixabay.com
