„Mamíí děleééj, hrozně mi mrznou ruce!“..“Sýýýýr!“..Strhávám čepici a snažím se nasadit křečovitý úsměv, zatímco můj syn rychle cvaká spouští foťáku….
Nacházíme se právě na vrcholu Eiffelovky, rtuť teploměru s námahou došplhala kamsi hodně po nulu, pod nohama nám křupe sníh a tady nahoře je navíc hrozný vichr, který spolehlivě ničí mou snahu udržet vlasový porost v poloze „tvář jí zdobily jemné kudrlinky“…:-)…
Tak tohle místo mělo být i pomyslným vrcholem naší cesty do Paříže…Ano..té cesty, o které jsem ještě před pár týdny psala něco v tom smyslu, že sem odjedu utéct zimním depresím…
…že se se budu jarem vonící Paříží procházet v novém bílém kabátku,
…že si obleču šaty a rozverně rozpustím vlasy,
…že budu vysedávat u stolečků před kavárnami v tmavých brýlích u „cafe au lait“, labužnicky nastavovat tvář jarnímu sluníčku a při tom všem poočku očumovat sličné Francouze…..
Teď tu stojím nasoukaná v neforemném tmavém kabátu, pod kterým se skrývá vrstva čítající dva svetry, jedno triko s dlouhým rukávem a pro jistou ještě dvě tílka. Pod rifle jsem nasoukala stahovací bombarďáky, jejichž až příliš stahovací efekt ovšem pod všemi těmi vrstvami stejně nikdo neocení. Skvělé je na nich jedině to, že díky této dokonalé bandáži žaludku sním daleko méně jídla a tudíž nějaké to euro ušetřím a při troše námahy možná i deset deka zhubnu. Kolem krku mám omotanou dvoumetrovou černobílou šálu a na hlavě mi trůní bílá čepice s bambulí. Tedy trůnila, než jsem ji kvůli fotce strhla z hlavy v domnění, že tím alespoň trochu vylepším mou děsivou zimní “imidž”.
Dnes ráno jsem při pohledu z okna na zasněžený chodník dobrovolně odhodila kotníčkové polobotky na 20ti centimetrových podpadcích, zakoupené speciálně na cestu do Paříže…/Úžasně prodlužují postavu, zeštíhlují nohy, a dokonce i moje slovansky kypré boky v nich vypadají o fous méně impozantně…Mají jen drobnou vadu, u bot ale docela podstatnou….Nedá se v nich chodit/….A dobrovolně jsem nasadila černé válenky, které mi půjčila dcera mé kamarádky Šárky, u které tu bydlíme. Po třech dnech procházek mrazivou Paříží jsem totiž zjistila, že
A/ z celodenního procházení katakombami francouzského metra a uličkami Paříže mám ukrutně opuchlé a zničené nohy
B/ většina Pařížanek chodí obuta v hnědých farmářkách! nebo ve válenkách!
C/ 20ti centimetrové podpatky tu fakt NIKDO NENOSÍ!
Zkrátka pohodlí zvítězilo nad elegancí na plné čáře, takže si tu vykračuju sice tlustá, neforemná a mrňavá, v hnusných botách, zato v teple a a bez puchýřů.
Mrazivé počasí přináší i pár výhod…tak třeba podstatně méně turistů než je obvyklé, čímž je výrazně zkrácená fronta na lanovku směr vrchol Eiffelovky…vylidněné centrum Paříže…možnost nafotit pár úžasných snímků typu sníh na Montmartru nebo zamrzlá Seina…
Mrazivé počasí je také dobrým důvodem k strávení dvouhodinové pauzy na oběd v některé z příjemně vyhřátých restaurací. Ostatně dvouhodinové pauzy na oběd tady mají i děti na základní škole…Jídlo si zkrátka Francouzi umí vychutnat…A tak jsme vychutnávali…
Během šesti dnů zde strávených jsme stačili ochutnat mušle na bílém víně, krevety s domácí česnekovou majonezou, quiche Lorraine, raclette, mouse au chocolat, hovězí po burgundsku, telecí plátek s dýňovým pyré, úžasný jablkový koláč, a velkou spoustu salátů a sýrů všech stupňů rozkladu i smradlavosti. Musím přiznat, že na testování francouzské kuchyně měla velký podíl naše hostitelka, která nám každý den servírovala veřeři o třech až čtyřech chodech.
A zde přikládám pár postřehů z cesty, které Vám možná ještě nikdo neřekl:
Francouz ocení daleko lépe tvou mizernou francouzštinu nežli výbornou angličtinu!
Francouzští zaměstnanci pošty chodí do práce na desátou!
Francouzští důchodci si rádi hrají!
Francouzští školáci mají každý druhý měsíc 2 týdny prázdnin!
Francouzští školáci se ve škole nenaučí NIC!
Francouzské ženy se v posteli naučí VŠECHNO!
Francouzsky dávají přednost pohodlí před elegancí!
Francouzsky vaří z polotovarů!
Jí se tu pomalu!
Jí se tu hodně!
Jí se tu všechno!
Při jídle se mluví!
Talíře se nevyměňují, pouze se před dalším chodem vyčistí bagetou!
Sklenka vína každý večer!
Po panáku vytráví!
Salát každý den, protože „ mange salade, jamais malade!“
Po jídle dezert!
A závěr?…Vracíme se pravděpodobně o pár kilo těžší, o pár stupňů promrzlejší, ale kupodivu bez depresí, bez rýmy, a s úsměvem na tváři…:-)
Přeju Vám ať i vy přežijete konec zimy ve zdraví a a ať si najdete každý den důvod k radosti, třeba nad dobrým jídlem, jako to umějí Francouzi…
