Přestaňme bagatelizovat domácí násilí a mluvme otevřeně o tom, co je špatně, říká justiční pracovník Matěj Kračmer

Ročně je v ČR spácháno až 12 000 znásilnění, z nichž je pouhých 5 % oznámeno policii. Jaký je důvod pro nenahlašování těch, kteří ubližují ostatním? Strach, mírné tresty nebo nevzdělanost společnosti? A jak můžeme my, běžní občané, pomoci obětem trestných činů? To vše jsme rozebrali v rozhovoru s justičním pracovníkem Matějem Kračmerem.

Hledání chyb jako klíč ke změně

Matěj je absolventem studia sociální práce a pedagogiky. Během něj ho velmi zaujalo téma domácího a sexualizovaného násilí, kterému se rozhodl věnovat i po získání titulu. „Je to hodně složitá problematika, která si vyžaduje spoustu hodin samostudia. Každopádně jsem se v ní opravdu našel. Vidím totiž díky soudním líčením i rozsudkům v systému obrovské chyby, na kterých je třeba pracovat. A já se chci podílet na jejich změně.“

První chybu vidí zejména v posuzování znásilnění a pohlavního zneužívání. „Pokud má vedoucí na táboře pohlavní styk s dítětem, je případ klasifikován jako zneužívání. Obviněný tak dostane mnohem nižší trest, případně bude zproštěn viny. I když šlo o případ, kdy pachatel zneužil svou moc a postavení vůči dítěti. Dle mého názoru by tak měl být souzen spíše za znásilnění, za které následuje i vyšší trest. Násilí je totiž i to, když daný člověk, stejně jako vedoucí na táboře, využije svého postavení a překročí tak nějakou pomyslnou hranici. Nemusí to vždy být případ, kdy oběť zároveň zmlátí.“

Další mezeru v systému vidí také na straně vzdělávání. Během studia se totiž téma domácího ani sexualizovaného násilí příliš nerozebírá, a tak mají sociální pracovníci v praxi často problém s tím, jak oznámené případy sami uchopit. „Navíc mají mnohokrát i trauma z vlastní minulosti, na základě kterého se rozhodli v tomto oboru angažovat. To je sice normální a přirozená věc, ale měli by si také uvědomit, že pokud jej nevyřeší, mohou tím poškozovat své klienty.“

Vina je zároveň na straně každého z nás neboli na straně běžných občanů. „Mezi lidmi slýcháváme věty, že si za to oběti mohou samy, protože se nějak chovaly nebo oblékly. Ale to je naprostý nesmysl. Chyba je vždy na straně pachatele, který nese za daný trestný čin zodpovědnost a bude se muset zpovídat u soudu, před kterým bude nucen své rozhodnutí obhajovat.“

Dokonalá oběť

Právě kvůli nedostatečné podpoře oběti se mnoho z nich rozhodne případ nenahlásit. „Ženy často říkají své zkušenosti spíše kamarádkám, které je od nahlášení odrazují například větami, že jsou přece s manželem už 20 let, že mají společné děti a že se to nějak vstřebá a je třeba na situaci zapomenout.“

Zároveň nesmíme opomíjet ani opačnou situaci, kdy se v roli oběti ocitne muž. Dle slov Matěje totiž upadáme do určitého stereotypu a jako dokonalou oběť si představujeme většinou hubenou ženu, která nic nesmí. Ve skutečnosti ale oběť, která by splňovala všechny „požadavky“, neexistuje. Může se jí stát jakýkoli člověk, kterému je třeba následně poskytnout službu, jež by mu celý proces nahlašování co nejvíce zpříjemnila a usnadnila.

„Pokud bych měl zmínit konkrétní kroky, jde zejména o apelování na zákonodárce tak, aby tvořili zákony, které obětem opravdu pomohou. Takové, které vedou k jednoznačnému odsouzení pachatele. Oběti totiž často odradí jejich vlastní myšlenka, že se bude případ vyšetřovat velmi dlouho, a nakonec viník stejně odejde s podmínkou.“

„Zároveň jde o to, aby nebyly oběti v rámci samotného procesu shazovány, což znamená, že o nich nebudeme tvrdit třeba, že se měly bránit. Obrana jednoduše není jejich povinnost. Každý navíc reaguje na daný podnět, v tomto případě násilí, jinak, a tak nemůžeme obecně tvrdit, že měla oběť šanci a vůli se bránit. Spousta z nich si také uvědomí, co se opravdu stalo, až s odstupem týdnů nebo let. Ne v daném momentu, zejména pokud jde o někoho, kdo je oběti opravdu blízký.“

Matěj proto velmi kvituje například činnost Výboru pro problematiku domácího a sexuální násilí Poslanecké sněmovny, jenž vznikl jako reakce na zvyšující se kriminalitu v oblasti sexuálně motivovaných trestných činů a kterým dal stát jasně najevo, jak moc je důležité tohle téma otevírat. „Myslím, že je to důležitý krok k tomu, aby se případy konečně začaly brát vážně a oběti tak mohly mít pocit, že je o ně adekvátně postaráno.“

Rodič jako životní učitel

Změny se ale postupně dějí i jinde, například ve školství. Konkrétně jde o zřízení pozice ombudsmanů na středních i vysokých školách, kteří se případným obětem věnují. Ty tak mají pocit jistoty, že někomu opravdu záleží na vyřešení jejich problému. „Osobně bych si takového člověka představoval na každé škole, abychom mohli dát poškozeným jasně najevo, že jsme tady pro ně a dokážeme jim poskytnout takovou službu, která jim umožní cítit se bezpečně natolik, že budou své případy nahlašovat, ne tajit.“

„S dětmi je navíc potřeba pracovat i v případě, že nejsou oběťmi násilí. Musíme s nimi preventivně mluvit o tom, že není v pořádku, pokud se doma rodiče například bijí. V případě, že by se to opravdu dělo a situace by se nijak neřešila, bude dítě do budoucna považovat tento způsob chování za normální, což je opravdu velký problém.“

Matěj si totiž stojí za názorem, že právě rodič je ten, kdo by měl dítěti tvořit bezpečné prostředí a být mu životním učitelem. „Měl by mu ukazovat, jakým způsobem má životem v určitých osobních etapách procházet, vysvětlovat, co je dobře nebo špatně. Osobnost dítěte se totiž nejvíce utváří do jeho patnáctých narozenin, což znamená, že pokud chce být někdo zodpovědným rodičem, měl by své dítě oprostit od takových negativních vlivů, jakým je třeba právě násilí. Pokud by se s ním ale setkalo například ve škole nebo kdekoli jinde, je na místě o tomto problému doma nahlas mluvit, rozebírat ho a hledat cesty, jak případné trauma z dané situace společně překonat.“

Silnější hlas

I když sám říká, že je z pozice státního úředníka občas opravdu těžké bojovat, rozhodně se nevzdává. Chtěl by vycestovat do zahraničí, aby se na problematiku mohl podívat i z jiného úhlu. „Západní a východní část světa je totiž naprosto odlišná. Na nás je tak vzít si z každé oblasti to podstatné, co aplikujeme do našeho systému, aby mohla konečně nastat smysluplná změna. Můj osobní cíl je dostat se do nějaké mezinárodní organizace, která pomáhá obětem násilí, abych dokázal posunout jak sebe a organizaci Bez trestu, tak i kohokoli dalšího, kdo nám pomůže poukázat na to, že násilí sice v České republice je, ale my jsme ti, kteří ho chtějí adekvátně řešit.“

„Přál bych si, aby se ve společnosti konečně přestalo s bagatelizací násilí. Toho docílíme zejména osvětou a poukazováním na to, co je špatně. Proto budeme rádi, když se k nám (například do organizace Bez trestu) přidají i další lidé a náš hlas tak bude silnější.“ 

 

Matěj Kračmer

Foto: se souhlasem organizace Bez trestu, se souhlasem Matěje Kračmera