Vtip, ironie, cynismus skloubený s citem a láskou k prarodičům. Taková je novinářka a spisovatelka Markéta Lukášková. Ve svých 29 letech sbírá jeden úspěch za druhým. Zkrátka je to multifunkční žena.
Zdá se mi, že na co sáhnete, to se vám daří. Novinařina, facebook, kniha, teď film. Je něco, na co nemáte talent?
Třeba na malování, nebo jakékoliv výroby domácích korálků a vše, na co je potřeba zručnost. Na to nejsem dobrá. A taky na matematiku a fyziku. Ačkoliv moji rodiče jsou oba vystudovaní elektro inženýři. U nás se tedy očekávalo, že ze mě bude alespoň lékař, matematik nebo fyzik. Ale v mých dvanácti letech zjistili, že opravdu nebude. Začala jsem dostávat jedničky ze slohovek a pětky z matematiky. Tak to bylo jasné.
A to je dobře, protože kdybyste byla matematička, těžko by vznikla kniha Losos v kaluži, která se stává téměř bestselerem. Čekala jste to?
Vůbec ne. Myslela jsem si, že si to přečte pár lidí a opadne to. Překvapivě to nezapadlo. Je pravda, že mám na facebooku velké publikum, které mě hodně podpořilo.
Je pravda, že na facebooku jste neuvěřitelně činná. Jak jste si budovala svoji fanouškovskou základnu? A co vás k tomu vedlo?
Nebylo to tak, že bych si jednoho dne řekla, začnu sbírat fanoušky. Hlavně díky psaní názorových článků do Reflexu se mi to publikum začalo rozrůstat samo. Činná jsem, občas má někdo tendenci mi to předhazovat nebo vyčítat, ale já díky Faceboku získala jak nabídku k psaní knihy, tak nabídku k psaní scénáře, takže na něj nedám dopustit.
Takže psaní knihy nebyl nějaký vnitřní popud? Začala jste psát díky nabídce?
Oslovili mě z nakladatelství. Šéfredaktorka četla moje statusy na sociálních sítích a sama mi nabídla, jestli bych nechtěla napsat knížku. Líbil se jí můj styl psaní a ptala se mě, jestli bych měla nějaký námět. Samozřejmě jsem řekla, že ano, protože jsem strašně chtěla napsat knížku. A samozřejmě jsem ten námět neměla. Tak jsem nad tím přemýšlela, a zjistila, že ho v sobě vlastně nosím. Jsou věci, nad kterými člověk přemýšlí, až se to ve správný čas poskládá dohromady.
V knížce píšete o vztahu s babičkou. Jak hodně vás poznamenala vaše babička?
Hodně. Obě dvě babičky. Jedna mi vštípila lásku ke Starým pověstem českým. Na chalupě jsem si k ní vždycky lehla do postele a ona mi vyprávěla pověsti. To mě nadchlo. Taky mě naučila houbařit. Moje dětství s babičkou na chalupě je v mých vzpomínkách běhání po lese, čas trávený v přírodě, a myslím si, že by to mělo zažít každé dítě. Dnes je to bohužel náročnější. Druhá babička byla taková ta typická venkovská, která výborně peče a vaří a rozmazluje. To je také důležité, i to by se mělo člověku od babičky dostávat. Nemůžu si na nic stěžovat, obě byly super.
Co dalšího máte rozepsaného?
Na podzim by měla vyjít druhá knížka. Všichni po mně chtěli pokračování, ale řekla jsem si, že ne, že to nebude navazovat. Ale zároveň by nebylo špatné ty dvě knihy lehce propojit. Takže tam bude postava z první knížky, ale jiný příběh. Říkala jsem si, že by bylo vtipné vzít celou rodinu a rozvést ji do všech stran.
Losos v kaluži bude zfilmován?
Mělo by to tak být. Je to pro mě ohromné štěstí, ale zároveň i nervozita z výsledku. Budu psát scénář, ale nikdy jsem to nedělala. Kdysi jsem se hlásila na scénáristiku, ale nevzali mě, tak to pro mě bude takové zadostiučinění. Příští rok by se mělo točit a za dva roky ho snad uvidíme v kinech.
