Na první pohled idylická rodina, charismatický a slavný muž, krásná manželka, dvě děti a luxusní domov. Veronika Vieweghová dnes přiznává, že by jí tehdy nikdo nevěřil, jak se mohla cítit nešťastná. Maminka dvou dětí v sobě nakonec našla sílu od manžela odejít a postavit se na vlastní nohy. Své dcery vzdělávala sama a dnes se věnuje řadě projektů.
Jak jste se s bývalým manželem poznali?
Náš příběh seznámení patří do kategorie „klasicky.“ Bylo to v klubu, kde jsem byla s kamarádkami a jediné volné místo bylo vedle něho. On tam se svým bývalým nakladatelem Martinem Reinerem.
Jak byste popsala život po boku známého muže?
Zpočátku jsem byla okouzlena, asi jako mnoho mladých žen, které mají staršího muže. Chodili jsme spolu na mnoho akcí a premiér, ale brzy jsem pochopila, že toto není můj svět. Až moc falše a jen málo opravdu upřímných a milých lidí. Jakmile se nám narodily dcery, zůstávala jsem s nimi raději doma.
Vztahy s umělci jsou náročné, protože jako dlouholetá partnerka vidíte i jiné stránky svého muže než ty, které vnímá veřejnost. V mnoha ohledech jsme se názorově rozcházeli, ale snažila jsem se udržovat doma harmonii a klid. To bylo pro mě tehdy podstatné.
Nakonec jste se rozvedli. Jak jste našla v sobě to odhodlání udělat tento krok?
Dokud jsem byla ženou, která má na prvním místě děti, rodinu, manžela, zahradu, přátele, práci a až na desátém místě je ona sama, nemohla jsem v sobě najít vnitřní sílu bojovat sama za sebe. Syndrom hodné holčičky mi v tom moc nepomohl. A paradoxně i má vnitřní mužská energie.
Jedna má část byla pečující, starající, vařící a druhá část vše organizovala, zařizovala, vozila, skládala. Odůvodňovala jsem si to tím, že je to tak správně, když jsem s dětmi doma. Michal nechtěl, abych se vrátila do práce. On psal a já se starala o všechno. Dlouho mi to nevadilo, protože moje druhá část chtěla uznání, pochvalu a lásku. To, co jsem jako malá neměla v míře, kterou jsem potřebovala a sama jsem si ji neuměla dát, jsem potřebovala od okolí. Tak jsem dělala a přidávala si více úkolů a povinností, abych měla pocit potřebnosti.
Byla jsem z toho dost vyčerpaná, ale nikomu jsem to neřekla, nestěžovala jsem si. Vždyť zvenku vše vypadalo tak harmonicky. Velká rodina, úspěšný muž, zajištěná, krásné děti, velký dům, luxusní dovolené. Jak bych mohla popsat, že jsem nešťastná? Ale nevrátila bych ani jeden den. Jsem vděčná za všechny zkušenosti, díky kterým mohu dnes ženám pomáhat při individuálních konzultacích nebo na ženských seminářích.
Zvažovala jste i možnost zůstat v manželství pouze kvůli dětem?
Ano. Několik let to tak bylo. Zůstávala jsem kvůli nim.
Jste maminka dvou dcer, jak vás změnilo mateřství?
Porod a těhotenství je pro ženu velký přechodový rituál, kde ona se dostává do kontaktu s podstatou božství, neboť dokáže z neviditelných vláken utkat miminko a přivést ho na svět. Mateřství je nádherné a nezměnila bych jediný okamžik. Každá situace nás posouvá a záleží jen na nás, jak jsme spojeny se svou duší a zda ji nasloucháme.
Dnes se stále angažujete v domácím vzdělávání dětí. V čem vidíte hlavní výhody?
Chtěla jsem mít pevné pouto s dětmi, být v době jejich růstu a vývoje s nimi. Předávat jim naše hodnoty a dávat jim informace, které v daný čas jsou pro ně vhodné a v tempu, který potřebují. Nechtěla jsem být bez nich, ráno brzo vstávat, vozit je do školy, odpoledne vyzvednout, nákup, večeře a spát. Dnes vidím, že to bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí.
Když starší dcera, která již se mnou jezdí na besedy a přednášky, publiku jednou řekla, že výhoda domácího vzdělávání pro ni byla v tom, že máme spolu krásný vztah, může se mi se vším svěřit, důvěřuje mi, umí se učit a první dva roky na gymnáziu čerpala z toho, co se naučila doma, je pro mě nejkrásnější zpětnou vazbou, jakou jsem mohla dostat.
Když se rodiče rozhodnou své děti vzdělávat sami, co pro to musí udělat?
Vnitřní rozhodnutí a být s partnerem zajedno. Je mnoho variant a možností, jak se domácí vzdělávání praktikuje. Každý rodič si musí odpovědět na mnoho otázek, například proč to chci, co je pro mě, nás a děti důležité, mám v tom své osobní strachy, omezení, limity, jak to zvládneme finančně, ustojím si to před okolím, přede sebou? I toto probíráme na besedách.
Obě své dcery jste vzdělávala sama?
S Michalem jsme se tak dohodli, že učení je na mně, on se chtěl věnovat psaní a já s tím souhlasila, protože dlouho o domácím vzdělávání nechtěl slyšet. Po dvou letech jsme se začaly scházet ještě s dalšími dvěma maminkami a jejich dětmi a měly jsem takovou malou komunitní školu.
Nemáte obavy, že jsou pak děti více vytržené z kolektivu?
Nemám a nikdy jsem neměla. Když rodiče nebydlí někde na samotě, nechodí do obchodů, do restaurací, na úřady, poštu, za prarodiči, kamarády, do divadel, muzeí, galerií, nejezdí na dovolené, výlety do zahraničí, pak bych trochu strach měla. Ale v našem případě, a znám desítky rodin, jsem s dcerami absolvovala tolik výletů a návštěv kulturních památek, že by musely strávit ve škole alespoň tři životy, aby to stihly. Ve škole se učí teorii o životě a my jsme v domácím vzdělávání život žili.
V čem vidíte největší problém, co se současného školství týče?
Myslím si, že dnešní děti jsou jiné, mají jiné potřeby, zázemí, zkušenosti a školní systém je pozadu. Děti se v mnoha školách učí stále frontálně, se stejně starými dětmi, a ve stejný čas stejný obsah bez ohledu na individualitu, schopnosti a dovednosti dítěte. Naštěstí se objevují i státní školy, kde osvícený ředitel má vizi a chce školu přizpůsobit potřebám dětí a učitelů. Mnoho rodičů vnímá změny ve společnosti a chtějí své děti na tyto změny lépe připravit. Nejde o množství látky a informací, ale o kritické myšlení, kreativitu, flexibilitu. Umět vyhledávat ty správné informace, zkoušet různé věci, umět komunikovat, nebát se a znát minimálně dva světové jazyky.
Jaké je vaše životní motto?
„Láska není vášeň, není to jen vzrušení. Láska je hluboké porozumění někomu, kdo vás doplňuje. Někdo, kdo z vás udělá “celý kruh”. Přítomnost toho druhého pozvedá vaši přítomnost. Láska vám dává svobodu být sebou samým, není to vlastnictví.” Osho
