Bezmála čtyřicet let vyučuje ostatní. Poté, co se téměř dotkla smrti, začala učit sama sebe mít se ráda. Po dvou letech od transplantace ledviny si plní své sny a je šťastná.
Už jako malá v sobě měla dispozice k učitelskému povolání. Zodpovědná, poslušná, ambiciózní. „V první třídě jsem visela na tabuli cti,“ směje se Květa Santlerová. Její další kroky vedly na pedagogickou fakultu. Na mateřské si udělala doktorát a dalších osm let strávila za katedrou a před tabulí na základní škole. „Učila jsem velice ráda, dodnes se ke mně děti hlásí. Chtěla jsem, aby je škola bavila a snad se mi to i dařilo,“ říká.
Po revoluci konečně dostala šanci vyučovat na pedagogické fakultě, po čem dlouho toužila. Své znalosti se snažila uplatnit ve výuce, bohužel narážela na zkostnatělý systém, a tak přišlo zklamání a deziluze. Poté sbírala zkušenosti v jedné významné bankovní instituci, absolvovala mnoho kurzů a výcviků v podnikání. „V té době se na mě již obraceli lidé, které jsem učila, abych pro ně dělala něco soukromě,“ vzpomíná na své podnikatelské začátky. „V testech mi vyšlo, že jsem neskutečně podnikavá. K tomu se přidal můj manžel, který mě doslova dokopal, ať to zkusím. Prožila jsem kvůli tomu mnoho probdělých nocí. Odejít z jistoty, převzít odpovědnost nejen sama za sebe, ale i za další lidi,“ vzpomíná na chvíle rozhodování.
Že udělala dobře, o tom svědčí letošní dvacetileté výročí od založení firmy Santia, která poskytuje vzdělání, poradenství či osobní rozvoj pracovníků velkých společností. Oslavy budou velkolepé. „Pořádáme výroční Santia workshop. Vydáme knihu o slušném chování a samozřejmě uspořádáme velkou oslavu s mými skvělými kolegy, kterým vděčím za mnohé,“ říká Květa Santlerová a směje se: „Je to až legrační. Nikdy jsem si nemyslela, že budu tak dlouho podnikat. Na svou firmu jsem citlivá, jako by byla moje třetí dítě. Jak na ni někdo „sáhne“, bráním ji zuby nehty. V tu chvíli se proměním ve lvici.“
Nebylo však všechno ideální. Stres, šílený kolotoč práce, domácnost, rodina, podnikání, studium… Až tělo vyhlásilo STOP! „Vše jsem podřizovala okolí, ale na sebe jsem si neuměla najít vůbec čas. Připadala jsem si jako křeček v kolečku. Měla jsem neustálé MUSY – ještě musím napsat článek, ještě musím nachystat na zítřek jídlo, ještě musím odučit jeden kurz a pak si opravdu lehnu a vyléčím angínu atd. Jednoho dne si tělo řeklo A DOST! Totálně odmítlo poslušnost a neurvala jsem to ani vůlí. I když mě lékaři kvůli mému nálezu na ledvinách od mých dvaceti let upozorňovali, že jednou skončím na dialýze, nevěřila jsem jim.“
Pak ale došlo na jejich slova. Před dvěma lety Květě selhaly ledviny. Tehdy již ani vůle nepomohla. „Byla jsem strašně unavená. Je to takový pocit, jako byste se ani nemohla probudit. Bylo mi fyzicky špatně, otékala jsem. Byl to příšerný stav těla. Nedokázala jsem ani stát,“ vzpomíná na těžké chvíle. Verdikt byl jasný, dialýza a okamžitě hledat dárce. „Nejdříve jsem měla přenosnou dialýzu, kdy mi z břicha trčela hadička. Po čtyřech hodinách jsem musela provádět dialýzu. Pro mě to bylo šílené, protože jsem byla uvázaná doma, nemohla jsem téměř nikam odejít. Už jsem byla na čekací listině na transplantaci, ale lékaři mě upozorňovali, že to může trvat rok i dva, než se najde vhodný dárce.“
Ten se překvapivě našel velmi rychle, během pouhých dvou měsíců. V té době, i v těch nejvyhrocenějších momentech, zažila Květa, co to je mít kolem sebe báječnou a milující rodinu. „Vážím si toho, že i oba bratři nabídli svou ledvinu, bohužel, nevyšlo to. Dodnes se mi vkrádají slzy do očí, když si vzpomenu, co mi řekl tehdy devítiletý vnuk: Babičko, já ti tu ledvinu dám,“ říká s dojetím v hlase. Pak jednoho rána z ničeho nic zazvonil telefon: Máme pro vás ledvinu. „Byla jsem z toho v takovém šoku. Brečela jsem, rozloučila jsem se s dětmi, ale absolutně jsem zapomněla všechno, co jsem si měla vzít s sebou. Tehdy mě moc podržel manžel, který mě neskutečně podporoval a neustále stál při mně.“
Ani tehdy ji však neopustil optimismus a smysl humor. „Když jsem už ležela na sále, viděla jsem ledvinu v sáčku, a ptala jsem se pana doktora, kolik váží. Ten jen kroutil hlavou,“ směje se. Po šesti hodinách na operačním stole byl z Květy jiný člověk. „Byla jsem tak šťastná. Najednou vám tělo začne fungovat, vrátí se energie, cítíte se báječně, máte chuť žít. Dnes sice dvakrát denně užívám hrst prášků, ale čert to vem, já můžu cestovat a užívat života,“ říká.
Transplantace ledviny Květě zásadně změnila život. Přehodnotila priority a přestala řešit drobnosti. „Začala jsem si vážit každého dne a mít se ráda. Vím, že nemusím všechno zvládnout sama, protože mám kolem sebe výborné kolegy. Snažím se užívat čtyři krásná vnoučata, cestovat, číst a vychutnávat si život. Chtěla bych, aby si další generace žen uvědomila, že je nutné myslet na SEBE,“ dodává Květa. A to je i důvod, proč se Květa stala tváří kampaně DEN, KDY SE BUDU MÍT RÁDA.
Květoslava Santlerová
Narodila se v roce 1955
V roce 1998 založila společnost Santia
Má dva syny a čtyři vnoučata (páté je na cestě)
Den, kdy se budu mít ráda v Brně
Zveme vás na úspěšnou akci na podporu ženského sebevědomí s pestrým programem ZDARMA.
