Tereze Schillerové je 37 let, narodila se stejně jako já ve znamení ryb a pochází z Prahy. Přes den pracuje jako marketingový specialista, po večerech se stává vášnivou blogerkou. Život jí převrátila naruby vážná nemoc – rakovina lymfatických uzlin.
 „Psaní bylo vždy moje záliba, ale teprve díky nemoci jsem svůj sen zrealizovala. Dříve bych se bála psát svoje myšlenky veřejně. Teď vím, že moje psaní inspirovalo řadu lidí k tomu svůj boj nevzdat, nebo si pár věcí v sobě uvědomit. Takže to smysl má. A z toho by měl radost asi každý autor,“ říká sympatická tmavovláska.

„První příznaky nemoci se objevovaly tak dva roky před samotným vypuknutím nemoci.“

Začaly mě navštěvovat angíny. Nemoc nakonec propukla v dubnu 2015, to už se nedala přehlížet. Extrémní únava, podrážděnost, noční pocení, dráždivý kašel a cítila jsem obrovský tlak do hlavy. Nikdy nezapomenu na 19. duben 2015. Byla to neděle. Můj stav se začal zhoršovat, odjela jsem do nemocnice a už si mě tam nechali.
Jak se člověk s něčím takovým vyrovná?
Po překonání počátečního zmatku, následně šoku a myšlenkách na smrt jsem se prostě musela vzchopit. Jakmile začaly chemoterapie, tak jsem nemoc přijala. Našla jsem v sobě po zbytek léčby obrovskou vnitřní sílu. Člověk nikdy neví, jaké v sobě má rezervy, dokud je opravdu nepotřebuje.

„Deník raka jsem začala psát skoro přesně na den, rok poté, kdy mě hospitalizovali.“

Už během nemoci jsem si chtěla psát deníček a zaznamenávat co vše léčba obnáší, myšlenky, které se mi honí v hlavě každý den, jenže jsem k tomu nějak nenašla správný impuls. Byla jsem často unavená a volné chvilky jsem věnovala odpočinku, nikoliv psaní. Rozhodla jsem napsat vše otevřeně, tak jak to bylo, bez servítek, bez příkras. A to čtenáře oslovilo, protože se v tom našli. A oslovilo to i ty, kteří tuto nemoc neprodělali.

„Deník raka jsem začala psát skoro přesně na den, rok poté, kdy mě hospitalizovali.“

Už během nemoci jsem si chtěla psát deníček a zaznamenávat co vše léčba obnáší, myšlenky, které se mi honí v hlavě každý den, jenže jsem k tomu nějak nenašla správný impuls. Byla jsem často unavená a volné chvilky jsem věnovala odpočinku, nikoliv psaní. Rozhodla jsem napsat vše otevřeně, tak jak to bylo, bez servítek, bez příkras. A to čtenáře oslovilo, protože se v tom našli. A oslovilo to i ty, kteří tuto nemoc neprodělali.
Tereza je maminkou syna, který vůbec netušil, že je nemocná.
Myslel si, že mám nějakou chřipku… Nechtěla jsem mu to říkat, bylo mu teprve sedm. Vše jsem mu vysvětlila až po delší době.
Vnímal, že jsem unavená, bylo mu to divné, protože jsem dříve nikdy nepolehávala, byla jsem akční, pořád jsme někde byli, a najednou jsme byli pořád doma. On si chtěl hrát a já jsem na to neměla sílu. Co, ale snášel hůře, byla občasná domácí nepohoda. V půlce léčby se můj stav horšil psychicky a prohloubily se i partnerské problémy. Ty obrovsky vygradovaly až po léčbě. Musela jsem synovi vysvětlit, že to vše s jeho tatínkem řešíme..

Začlenit se do běžného života je asi nejtěžší

Zpočátku jsem si připadala jako nahá, strašně zranitelná, neschopná naskočit zase do toho každodenního marastu. Věděla jsem ale, že chci dotáhnout do konce tu svoji psychiku i partnerské problémy. Po úspěšné onkologické léčbě jsem se ani nestačila nadechnout, nabrat síly a věděla jsem, že mě čeká boj další – s vlastním myšlenkovým světem. Našli jsme manželskou poradnu, tam mi našli i psychologa pro individuální terapii a začaly další měsíce plné tvrdé práce. Proto má pro mě začátek post-fáze navždy trpkou příchuť. Byl to masakr.

„Nejvíce mi pomohla vnitřní síla a touha žít.“

A také kamarádka Adéla. Ona byla člověk, který mě naučil mluvit o nemoci otevřeně. Zajímala se o mě, nikdy mě nelitovala a byla vždy nestranná, co se týká mého partnera. Nikdy mě proti němu neštvala, vždy si mě vyslechla, mně se ulevilo a život šel dál. Vděčím jí za hodně. Ona mi ukázala, co je to skutečné přátelství.

„Věřím, že moji nemoc vyvolal dlouhodobý vnitřní stres, který jsem si v sobě nastavila, z lidí, kteří se ke mně chovali špatně, něco mi provedli a já jsem si s tím neuměla poradit”

Všechno se to postupem let nabaluje a nabaluje, jako sníh na kouli, když stavíte sněhuláka…
A mě jednou takovou „kouli“ našli v mezihrudí. Byla to koule plná všeho, co jsem neuměla zpracovat. Postupem času do sebe tedy všechno zapadlo s naprostou přesností. Roky jsem se řítila do průseru a přehlížela jsem to. Když jsem se probudila po první chemoterapii tak jsem najednou byla schopna vnímat všechno to, co mi běžně připadalo normální. To, že mi bije srdce, hýbu nohama a rukama a můžu se zvednout z postele. V životě je tolik drobností, kterých si stojí za to všimnout.
Foto: archiv