Krásná, talentovaná a úspěšná… Kateřina Kněžíková dostala do vínku všechna nej! Sama ale přiznává, že za jejím úspěchem stojí velká dřina, sebeodříkání a tvrdá práce. Dnes je sopranistka Kateřina Kněžíková sólistkou Národního divadla v Praze, hostuje na mnoha jiných scénách, vydala svou první desku a hudbou žije! Jak její kariéru i život ovlivnila pandemie koronaviru a jak nejraději odpočívá? Jen čtěte dál…
Hned na úvod: velká gratulace k obrovskému úspěchu v britském Glyndebourne. Na tomto operním festivalu sklízíte jednu skvělou kritiku za druhou. Jaký je to pocit?
Je to samozřejmě úžasný pocit být oceněná za čas a práci, kterou jsem do toho vložila. Bylo úžasné si z každé kritiky odnést ten hřejivý pocit, že se mi podařilo zanechat dojem, o kterém se píše v superlativech.
Tento renomovaný operní festival jste zahájila rolí Káti v Janáčkově Kátě Kabánové. Jak dlouho jste se na roli připravovala?
Připravovala jsem se na ni s pauzami dva roky a v posledních třech až čtyřech měsících byla intenzivní práce na roli na denním pořádku.
Jak vlastně takové přípravy operní pěvkyně na roli vypadají?
Přípravy jsou podle toho, jak si rozvrhnu čas a povinnosti kolem. Ideální je, když se mohu soustředit na jednu roli a nekombinovat to s učením něčeho dalšího. Což se v poslední době moc nedaří. I s přihlédnutím ke všem rodinným povinnostem. Proto již nějakou dobu sázím na důkladnou přípravu několik měsíců dopředu a nenechávám nic náhodě. Samozřejmostí je znalost toho o čem zpívám. Snažím se pochopit skladatelův záměr, neustále si pročítám text, který je pro mě alfou a omegou úspěchu. Ke klavíristovi na další přípravu jdu až tehdy, když mám celý notový materiál zpracovaný. A pak mě teprve čekají samotné zkoušky v divadle či s orchestrem. Je to běh na dlouhou trať.
Jaké to je, když se vracíte po koronavirové pauze a čeká vás první představení?
Během pauzy jsem podobně jako spousta mých kolegů měla možnost zažít on-line přenosy koncertů. Byla to alespoň malá náplast na chybějící vystupování. V případě prvního představení to byla čirá euforie z toho, že slyším potlesk a hlavně, že cítím energii, která je tak strašně potřebná pro vybičování se k nejlepšímu výsledku. Bez diváků má výkon úplně jiné parametry a je za mně polovičatý. Jen s nimi se cítíme být kompletními.
Epidemie koronaviru zasáhla průběh a přípravu mnoha kulturních projektů. Jaký vliv měla koronavirová opatření na Váš diář?
Zcela zásadní, jako pro všechny. V uplynulém roce jsem měla mít spoustu krásné práce, která se ale naštěstí podařila přesunout do dalších sezón. Mrzí mě zrušení dvou velký projektů s Českou filharmonií a s dirigenty jako je Jakub Hrůša či John Eliot Gardiner. Našlo se ale také spoustu času pro realizaci jiných projektů, ze kterých mám upřímnou radost a které by se horko těžko realizovaly.
Vaše první supraphonské album, Phidylé, vyšlo tento rok. Jaký to byl pocit ho poprvé držet v ruce?
Vzhledem k tomu, že jsem v době jeho vydání byla v Anglii, neměla jsem ještě možnost držet CD v ruce. Jsem neuvěřitelně šťastná, že se nám podařilo zrealizovat něco tak výjimečného. Je to mé první profilové CD, na kterém představuji hudbu, která je mému srdci nejbližší.
Na albu jsou písně s doprovodem orchestru. Jaká je vaše nejoblíbenější?
Nedá se říct, že by to byla jen jedna. Ale miluju píseň Phidylé Henriho Duparce. Pamatuji si, že když jsem ji slyšela poprvé, celý svět se v tu chvíli pro mě zastavil. Ocitla jsem se v jiných sférách a v ten moment jsem věděla, že podle této písně pojmenuji naše CD.
Jaká část tvůrčího procesu vytváření nového alba vás bavila?
Bavila mě každá část. Já totiž strašně ráda, až chorobně ráda, zkouším. Baví mě ten proces hledání a nacházení. Tvoření výsledného tvaru, který vlastně nikdy výsledný není. Pokaždé se tatáž fráze může interpretovat jinak a nahlížet na ni z mnoha úhlů. To mě na hudbě baví. A pokud máte vedle sebe podobně smýšlející muzikanty, je to ta největší odměna.
Jaká je vaše vysněné pěvecká role, kterou jste vždy toužila ztvárnit?
Plno rolí jsem si za tu patnáctiletou kariéru již splnila, ale vzhledem k vývoji hlasu a změně repertoáru mě jistě další řádka rolí čeká. Moc ráda bych si zazpívala Pucciniho Mimi, Janáčkovu Jenůfu nebo Čajkovského Taťánu.
Kdo je váš oblíbený hudební skladatel?
Nedá se říct, že bych preferovala jen jednoho. Z českých skladatelů bych zmínila trojlístek Dvořák, Janáček, Martinů a ze světových autorů by to byl R.Strauss, Mahler, Puccini a Schubert.
Vzpomenete si, které představení pro vás bylo nejnáročnější?
Ve Stavovském divadle jsem před více jak desíti lety začínala rolí Zuzanky z Figarovy svatby. Je to objemem velice velká role, jedna z největších co v operní literatuře je. Nesmírně náročná fyzicky i jevištně. Pamatuji si, že po druhém jednání (ze čtyř) jsem pravidelně zažívala pocity vyčerpání. A změnilo se to až po letech. Nyní zpívám jistě náročnější party, ale díky zkušenostem už takzvaně netrhám kulisy a více přemýšlím nad rozložením sil.
Jaká role byla (nebo stáłe je) vaše nejoblíbenější?
Rozhodně je to Káťa Kabanová. Zcela jsem s ní srostla a vedle Rusalky je mou nejoblíbenější.
Jak důležitý je pro vás text, který zpíváte?
Jak jsem již zmiňovala. Bez správného uchopení textu a jeho interpretace pro mě není možné dát hudbě tu správnou intenzitu. Samotné dílo, hudba, vždy vznikalo ruku v ruce s textem a tak tomu přistupuji i já. Není možné, abych jedno či druhé opomněla, či něčemu dávala větší důraz. Je důležité porozumět nejen tomu o čem zpívám, ale proč to zpívám.
Jak nejraději relaxujete?
Relaxem je pro mne klid. Když toho momentu docílím jsem neobyčejně šťastný člověk. Takové chvíle mi pomáhají nabrat potřebnou energii a sílu do další práce.
Co doma poslouchá operní zpěvačka?
Většinou je to klasická hudba, ale ráda si poslechnu jazz i chanson. Zkrátka takovou hudbu, která těší mou duši a je takzvaně na první dobrou odpočinková.
Váš manžel Adam Plachetka je také operní pěvec a basbarytonista. Stáli jste spolu někdy na jevišti?
Byla doba, kdy jsme se na jevišti potkávali velice často a společně trávený čas jsem si užívali. Teď nejsou naše setkání na jevišti či koncertním pódiu tak častá, ale o to více si je snažíme užít a vnímáme to jako velký svátek.
Kdo je váš největší kritik?
Mým největším kritikem jsem já sama. Mám opravdu velké nároky na to, co od sebe chci. Ale aby to posuzování mého výkonu bylo objektivní, mám svého mentora, Marka Pinzowa, který kontroluje každý můj tón a pohyb. Nedovolím si bez jeho vkladu cokoli prezentovat. Mám mou plnou důvěru a svým kritickým okem i uchem mě směřuje už dvanáctý rok.
Jakou nejlepší radu jste během své kariéry dostala?
Je důležité nejen dávat, ale také přijímat. Práce je slyšet.
Na co se vás ještě nikdy nikdo nezeptal?
Jestli jsem šťastná.
Jaké plány vás teď čekají do budoucna?
Je toho opravdu hodně. Čeká mě několik vystoupení na festivalu Smetanova Litomyšl. Na konci srpna koncert Rusalka v parku v zámeckém areálu Liteň a začátek nové sezóny se jeví velmi aktivně. Spousta koncertů a představení v Národním a Stavovském divadle. Zkrátka normální provoz. Snad už bude jen lépe a budou se moci kulturní akce konat jen s minimálním omezením.
Jaké je vaše životní motto?
Všechno špatné, je pro něco dobré. Co sníš a zažiješ ti nikdo nevezme.
Foto: Petr Weigl
