Práce lékařky ji lákala odjakživa. Po škole přijala místo dětské doktorky v Kojeneckém ústavu v Plzni, a tak začala její kariéra pediatričky. Jana Tytlová však chtěla pomáhat i postiženým dětem a věnovat se problematice náhradní rodinné péče. Mezitím zvládla vychovat dvě dcery a už se raduje také z vnučky. Její životní cesta byla protkaná pomocí potřebným a dnes působí jako ředitelka Dětského centra v Plzni. Jaké to je pracovat tolik let s týranými a opuštěnými dětmi a v čem vidí největší problém?
Proč jste zvolila obor pediatrie a konkrétně zaměření na zdravotně postižené děti?
Moje kariéra dětské doktorky začala poté, co jsem přijala nabídku pracovat jako lékařka v Kojeneckém ústavu v Plzni.
V tomto zdravotnickém zařízení fungovala i stanice nedonošených dětí a oddělení dětí se závažným zdravotním postižením. Bylo zde i výukové pracoviště pro praktické dětské lékaře, kteří po atestaci odcházeli na obvody. Já jsem po absolvování praxe ve fakultní nemocnici a následné atestaci zůstala pracovat v kojeneckém ústavu jako kmenový zaměstnanec. Chtěla jsem pomáhat zdravotně a sociálně znevýhodněným dětem. Věnovala jsme se především dětem se zdravotním postižením, dětem týraným, zanedbávaným a problematice náhradní rodinné péče.
V roce 2001 jsem byla po výběrovém řízení jmenována do funkce ředitelky tehdy ještě Kojeneckého ústavu s dětským domovem v Plzni. Měla jsem velkou výhodu znalosti odborné problematiky, ale manažerské dovednosti jsem se musela učit za pochodu.
O jaké děti se vaše centrum stará?
Dnes pečujeme především o děti se specifickým zdravotními potřebami, se závažným zdravotním postižením, o děti týrané a těžce zanedbávané. Součástí dětského centra je Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc „Šneček“, kam přijímáme děti převážně se sociálních důvodů. Snažíme se odborně dítěti pomoc a podílet se na co nejrychlejším návratu do rodiny vlastní či náhradní. A to je na naši práci to nejkrásnější, za ta léta jsou to stovky dětí, stovky náhradních rodin. S mnohými jsme řadu let v kontaktu.
Setkáváte se prakticky běžně s případy týraných dětí. Jak takovou „emoční nálož“ zvládáte?
Během svého profesního života jsem se setkala s mnoha případy násilí na malých dětech. Některé bohužel končily i tragicky, tzn. úmrtím dítěte či jeho trvalým postižením. Každý takový případ je emočně náročný pro všechny zdravotníky, kteří o dítě pečují. Máte „vztek“ na viníky, hledáte, kde se stala chyba, zda se nedalo situaci předejít. V konečném důsledku musíte jednat jako profesionál. Napřímit úsilí k tomu, jak je možno dítěti pomoci, jak ošetřit tělíčko i dušičku. Na to jsme v našem zařízení personálně připraveni. Následně je nutné hledat pro dítě empatickou náhradní rodinu, kde je předpoklad, že situaci zvládne a zajistí dítěti vlídné, stabilní a perspektivní prostředí.
Je naděje, že dítě, které projde týráním, bude moci žít plnohodnotný život bez následků?
Situace každého dítěte je jiná, některé děti si mohou následky nést celé dětství. Měli jsme případ sexuálního zneužívání sourozenecké skupiny děvčátek a péči psychologa vyžadují trvale i v náhradní rodině. Záleží na charakteru poškození, některé děti situaci zvládly a vyvíjí se zatím bez viditelných následků.
Kolik takových těžších případů se k vám dostane?
Každý rok přijímáme do péče kolem 5 dětí s diagnózou týraného, těžce zanedbávaného či zneužívaného dítěte.
Jak probíhá pěstounská péče a v čem je jiná oproti adopci?
Pro řadu dětí, o které pečujeme, je náhradní rodina tím nejlepším řešením. Pokud se dítě nemůže vrátit do původní rodiny a ani širší rodina neskýtá záruku dobré péče, je potřeba zajistit dítěti nové rodinné prostředí. Dle právní situace je vyhledávaná adoptivní (osvojitelská) či pěstounská rodina. Dítě do osvojení musí být právně volné – tzn. rodiče jako zákonní zástupci (častěji pouze matka, otec nemusí být uveden) podepíší souhlas s osvojením.
Mezi osvojiteli a osvojencem vzniká právní vztah jako mezi biologickými rodiči a dětmi. Pěstounská péče je forma náhradní rodinné péče státem hrazené, kdy pěstounská rodina dítě vychovává, pečuje o něj a dle možností podporuje kontakt dítěte s biologickou rodinou. O osvojení žádají především páry bezdětné, jejichž motivací je vytvořit kompletní rodinu. Pěstouny se stávají spíše rodiče, kteří již vlastní děti vychovali či vychovávají a jejichž motivací by měla být pomoc dítěti.
V čem vidíte největší problém v pěstounské péči?
Problémem pěstounské péče je jednoznačně v nedostatku klasických (trvalých) pěstounských rodin. Někteří zájemci preferují tzv. přechodnou pěstounskou péči, kdy pečují o konkrétní dítě maximálně po dobu jednoho roku. Tato forma je lépe finančně ohodnocena a může být i dočasně přerušena. Neřeší ale dlouhodobou perspektivu, kterou děti nutně potřebují.
Další problém vidím v preferenci příbuzenské pěstounské péče i tam, kde není záruka dobré péče a jedinou kvalifikací je, že se jedná o příbuzné. Bohužel známe i tragické konce.
Sama jste maminkou dvou dospělých dcer a babičkou. Jak jste zvládla náročné povolání lékařky a do toho vychovat dvě dcery?
Skloubit povolání lékařky a matky opravdu nebylo jednoduché. I když jsem se snažila rodině maximálně věnovat, asi jsem ji trochu šidila. Občas mě to moje dospělé dcery láskyplně připomenou. Ale taková byla doba, dcery jsou od sebe dva roky, čtyři roky jsem s nimi byla na mateřské dovolené.
Po nástupu zpět do zaměstnání začal kolotoč, práce, pohotovostní služby, rodina. Času na koníčky či odpočinek bylo málo. To je ale úděl řady žen pracujících ve zdravotnictví či jiných pomáhajících profesí. Tak si to vynahrazuji poslední roky s vnučkou.
Máte se ráda a umíte sama sebe pochválit?
Mám se ráda – přiměřeně. Ale také si dovedu tiše vynadat, pokud něco pokazím. Sebereflexe je potřebná. Nicméně se nešidím, ráda o sebe pečuji, ráda si koupím něco pěkného na sebe, chodím na kosmetiku. Žena každého věku by měla o sebe dbát.
Jaké je vaše životní motto?
„Žena je tak stará na kolik se cítí.“
