Oblíbená moderátorka se kromě práce v televizi intenzivně věnuje charitě. Vede ji k tomu pocit zodpovědnosti, potřeba pomáhat slabším a silné sociální cítění.
Před třemi lety jste založila poradnu sbarvouven.cz. Jak se jí od té doby vede?
Řekla bych, že se jí daří skvěle. Je zaměřena na gaye a lesby, kteří řeší svůj problém s coming outem, tápou, jak se svými pocity vyjít ven. Za tři roky provozu máme přes dva tisíce klientů, ale jednorázových komunikací je ještě mnohem více. Spolupracuje s námi přes dvacet mentorů, což jsou gayové a lesby či jejich rodiče, kteří řešili podobný problém. Jsou proškoleni psychology a jsou připraveni mailováním provázet a pomáhat dál. Moc si jich vážím, protože jsou aktivní, vzdělávají se, věnují nám intenzivně a zdarma svůj čas. Patří jim můj velký obdiv a dík.
Jak v projektu figurujete vy?
Jsem patronkou poradny, mám na starost, aby se o ní lidi dozvěděli, ale i to, aby se sehnaly peníze. I když mentoři pracují zdarma, jsou finance potřeba na provoz stránek, musíme zaplatit školení, psychology atd. Dále jezdím na besedy po školách nebo různých firmách. Myslím si, že čím více se lidi budou seznamovat s příběhy gayů a leseb, tím je větší šance, že se odstraní fobie, která v naší společnosti stále přetrvává.
Projekt jste založila po smrti vašeho synovce Filipa, který by byl asi typickým klientem poradny. Pomohlo vám to se s tragédií vyrovnat?
S Filipovou smrtí se asi stoprocentně nedokážeme vyrovnat nikdy. Ale je to pro nás obrovská morální podpora, protože věříme, že tím můžeme skutečně pomoct. Nedokázali jsme pomoct Filipovi, protože jsme tenkrát netušili jak. Nevěděli jsme, že pomoc potřebuje. Já jsem nikdy nepochybovala o tom, že je gay, ale čekala jsem, až o tom začne sám mluvit. Nepoznali jsme jsme, že se trápí. Maminka Filipa je v naší poradně velmi aktivní mentorka a snaží se pomáhat dál.
Bohužel Filipovo úmrtí nebyla jedinou smutnou událostí, která vás v minulých letech potkala. Otevřeně hovoříte i o miminku, které se vám mělo narodit.
Mluvím o tom, protože si říkám, že to také může někomu pomoci. Tehdy to byla nepředstavitelná zkušenost. Když o někom slyšíte, že přišel o miminko, řeknete si, jak to musí být těžké. Ale když to člověk prožije sám, je to ještě mnohem těžší než jakékoliv představy. Před pěti lety jsem potratila v šestém měsíci těhotenství, kdy už si nepřipouštíte žádné obavy. Co je ale zvláštní, že Amálka, jak jsme ji chtěli pojmenovat, je stále součástí naší rodiny. Naše sedmiletá dcera Sára, kdykoliv maluje rodinný obrázek, nikdy nezapomene na Amálku. Často na ni myslí a hodně jí schází mladší ségra. Amálka je takový náš andílek.
Je možné, že taková ztráta někdy přebolí?
Občas mě přepadne smutek a představuji si, jaké by to bylo, kdyby byla s námi. Tím, že s námi byla tak krátce a přestalo jí bít srdíčko ještě v břiše, tak zůstala naším andílkem. A to, že máme tři úžasné děti, považuji jako velký dar, za který stále děkuji. Amálka nám chybí, ale je to přeci jen něco jiného než u Filipa, kdy je mnohem těžší smířit se s jeho smrtí. Měl být s námi na světě dál.
„Filipova“ charita však není jedinou, která vás zaměstnává. Jste také patronkou komunitního centra Motýlek, které pomáhá lidem s mentálním postižením…
Jsou úžasní, protože se věnují rodinám, které mají postižené děti doma. Pomáhají jim, nabízejí jim spoustu odpoledních aktivit, snaží se děti rozvíjet, zapojují do toho celé rodiny. Odvádějí spoustu důležité práce. Jsem pyšná na to, že můžu být jejich patronkou.
Nesmíme zapomenout na další projekty, například Člověk v tísni, Židovská obec, s kterými také spolupracujete. Kde se u vás berou tyto charitativní vlivy? Je to vrozená empatie?
Přijde mi, že když dělám práci, v které jsem vidět, tak mám pocit jakési zodpovědnosti za společnost. Podle mě je potřeba myslet na ty, kteří potřebují pomoct. I když je pravda, že to budu muset trošku omezit, protože aktivity kolem S barvou ven zaberou spoustu času. Je sice důležité pomáhat, je hezké se rozdat, ale je také důležité mít čas pro svoji rodinu.
V rodině máte velkou oporu. S manželem jste už řadu let, jak se vám podařilo vybudovat tak pevné zázemí?
Pro mě je rodina velmi důležitá. Mám pocit, že se nyní věci účelově využívají, pračka se za dva roky vymění za novou, myčka se v případě poruchy vyhodí. Zdá se mi, že takto lidé často přistupují ke vztahu. Jakmile se objeví první vada, nepracují na tom, aby ji zvládli, ale vyměňují jednoho za druhého. Je potřeba na vztahu pracovat, nevyměňovat a nevyhazovat, ale opravovat. I to patří k životu.
