Michalu to odjakživa táhlo k divadlu. Přestože však vystudovala herectví, na prknech, která znamenají svět, nezakotvila. Nakonec ji osud zavál k mikrofonu, do televize i denního tisku a ženských časopisů. Nikdy by ji však nenapadlo, že napíše víc stránek textu. Její první kniha jí nakonec posloužila jako psychoterapie. Michala v ní popsala svůj popsala svůj příběh, ve kterém se potýká s anorexií. Kniha měla obrovský úspěch a další na sebe nenechaly dlouho čekat. Teď jí vychází horká novinka. Jmenuje se Když není čas na smutek a čtenářům jistě vnese do života radost a optimismus. Jen čtěte dál…
Velká gratulace k nové knize Když není čas na smutek. Její podtitul je 35 + 1 hřejivých příběhů z těžkých časů Covidu. Pro koho je knížka určená?
Pro všechny, kteří hledají pohlazení po duši. Pro všechny, kteří z tohoto obtížného období propadají skepsi a rádi by našli to světlo, to pozitivní myšlení. Tato doba prověřila naše vztahy i vztah sama k sobě. Nějakým způsobem zasáhla každého a změnila nás. Změnila náš pohled na život, naše vnímání. A zatímco mnozí z nás, mě nevyjímaje, propadali depresi, lidé z našich příběhů dokázali všem nástrahám čelit, dodávat energii, pomáhat a nepatlat se ve svých smutcích, byť mnozí zažili opravdu složité situace. Jenomže oni na nějakou beznaděj neměli čas. Neměli čas na smutek. A svým postojem dokázali inspirovat, motivovat a dodávat sílu ostatním, i když sami často fungovali na hranici svých sil. Smyslem této knížky tedy je představit čtenářům hřejivé příběhy odvážných lidí, které vám do života vnesou radost a přesvědčení, že to s tím naším světem není tak špatné.
Přeje doba pandemická tomu sednout si za počítač a psát?
To je zapeklitá otázka. Bavila jsem se o tom s mnoha lidmi, kteří něco tvoří, a je zajímavé, že někomu všechny ty lockdowny posloužily k tomu, aby se dokonale soustřeďovali na svou práci a skvěle využili čas, já jsem měla totální stopku. Jako by mě opustila veškerá kreativita. Bylo to způsobeno tím, že jsem velmi společenský člověk, mám ráda lidi, setkávání se s nimi, ráda chodím za kulturou, do kaváren, povídám si a najednou byl všemu tomu konec. Zatímco lidé z velkých rodin trpěli ponorkovou nemocí, protože trávili veškerý čas se všemi členy rodiny, pořád jen vařili, pekli atd., já jsem trpěla izolací. Jak ráda bych pro někoho pekla, ale nebylo komu. Vzhledem k tomu, že pracuji jako publicistka na volné noze, hodně času trávím sama u počítače. A teď ta izolace byla extrémní. Takže mě jakákoliv chuť tvorby opustila. Vždyť ani nebylo kam si zajít koupit knížku, tak proč ji psát. Takové myšlenky mě napadaly.
Po pár týdnech, možná i měsících takového stavu se ale Michala probudila. „Přeci já, životní optimista, nebudu brečet do polštáře!”, řekla si a rozhodla se inspirovat příběhy lidí, kteří se tomuto stavu nepoddávali. Dokola si kladla otázku: „Vždyť, co se mi děje?” Má střechu nad hlavou, co jíst, práci, je relativně zdravá a nač by si tedy měla stěžovat… Tehdy vznikl nápad dát dohromady všechny ty optimistické a hřejivé příběhy, které dodají sílu těm, kteří možná propadli stejné skepsi jako ona.
Co vás i v nelehké době Covidu dokázalo inspirovat a motivovat?
Právě ty příběhy. Když jsem oslovovala „naše“ lidi a viděla, co dokázali, řeknu vám, to je pro člověka takový motor! Díky nim jsem najednou měla v žilách čerstvou krev. Úplně novou energii. Přitom to jsou všechno tak skromní lidé… Byla to obrovská motivace.
Proč 35 + 1 příběh?
Nejdřív jsme se báli, že neseženeme tolik inspirativních příběhů, aby to vydalo na knihu. Jenomže pak se začaly nabalovat. Většinou každý reagoval tak, že ten jeho příběh není zajímavý, ale že má kamaráda, ten by byl skvělý do naší knihy. Samozřejmě všichni, co takto mluvili, byli velmi inspirativní… Nakonec se tedy příběhy nabalovaly a chtěli jsme jich tedy mít hezké číslo 35. Jenomže jich bylo víc a nechtěli jsme žádný dávat pryč. A věřte, že těch příběhů by mohlo být tolik, že by to vydalo na další dvě knížky.
Důležitou roli v knize hraje domov pro seniory na pražském Chodově. Otevřela se vám spousta lidí – trvalo to?
Domov pro seniory na Chodově byl a je pro mě zásadní. Když jsem oslovila paní ředitelku, zda nemají nějaký silný příběh, svěřila se mi, že u nich se covid objevil jako první a také u nich první člověk zemřel na covid. A pak vyprávěla, jak se všichni pracovníci semkli, jak se tam zavřeli a s jakou energií tomu všemu čelili. Bylo to hrozně silné, úžasné, co byli a jsou schopni udělat. Je tam moc hezké prostředí, krásné atrium, zahrada a když jsem viděla, jak tam všichni tak nějak společně žijí, úplně ze mě vypadlo: Tady bych jednou chtěla žít. Rozhodně bych se tam necítila osamoceně. Nakonec jsme tam fotili i obálku knížky. Takže paní, která je na obálce, je reálná obyvatelka domova a děti jsou děti jedné z pracovnic. To vše vyvrcholilo křtem, který se odehrál také zde. Pokřtili jsme tam knížku Když není čas na smutek a poprvé jsme představili i Diář pro vnučku, což s tímto prostředím také hezky ladilo.
Co vás vlastně přivedlo ke psaní?
Myslíte k psaní jako takovému, nebo ke knížkám? Vystudovala jsem herectví a chtěla jsem hrát. Ale nějak mě to místo do divadla zavedlo do rádia, kde jsem pracovala jako zprávařka. I to mě hrozně bavilo. Ale moc ráda jsem četla fejetony a rozhovory, reportáže, až jsem se tak nějak přesunula právě k tomu. Nikdy by mě ale nenapadlo, že napíšu něco delšího než pár stran do časopisu.
Povedlo se vám uspět hned s prvním debutem…Vaše první kniha se jmenuje Už je to za mnou aneb osobní zpověď (bývalé?) anorektičky. Posloužila vám tato kniha i jako psychoterapie?
Přesně tak. Právě to byl důvod, proč jsem začala psát knížky. Ta knížka je o mém životě s touhle „potvorou“, jak jí říkám. Je o mém boji s ní. Psala jsem ji hlavně proto, že jsem chtěla svému okolí a lidem vysvětlit, co takový člověk prožívá a hlavně co mu ubližuje. Protože takto nemocní lidé jsou velmi citliví na určité věty a narážky.
Reakce na knihu na sebe nenechaly dlouho čekat. Tehdy Michale posloužila jako ochranný štít a během tří měsíců se vypsala ze své bolesti. Mnoho žen jí děkovalo, že se v té nemoci konečně necítí samy a rodiče nemocných psali, že konečně pochopili, co se jejich dítěti děje v hlavě. Na základě toho Michala Jendruchová napsala další knihu, kterou nazvala Jídlo není nepřítel. Právě ta byla složena z prožitých příběhů lidí, kteří mají problém s příjmem potravy. Pro ženy pak Michala napsala beletrii s názvem Dvojité salto na talíři, Tlustá tak akorát a Babiččina sladká terapie, která skvěle poslouží všem přepracovaným ženám a těm, které si večer chtějí přečíst pár řádků a třeba i dostat chuť na něco sladkého. Součástí knížky jsou totiž jedinečné recepty.
Já vím, že je to těžké říci, ale jakou svou knihu máte nejraději?
To je opravdu těžké. Omlouvám se všem mým knížkám, všechny zbožňuju, ale největší pouto mám asi k Babiččině sladké terapii. Neptejte se proč, nevím… Velký vztah mám i k mému novému románu, který ale stále čeká v šuplíku na vydání.
Kým jiným je Michala Jendruchová kromě spisovatelky?
Jejda, to je složitá otázka. Já doufám, že jsem citlivým člověkem, který by rád kolem sebe rozdával radost. Třeba i prostřednictvím knížek, které (alespoň bych byla ráda, kdyby to tak bylo) by hřály u srdce.
Jak nejraději relaxujete?
S knížkou v ruce. Jak jinak. Kolo, příroda, procházky, ale hlavně přátelé, kultura a pečení. Strašně ráda si čistím hlavu právě s těstem v ruce. Zrovna teď jste mě zastihli při pečení vánočního cukroví pro osamělé seniory.
Jakou knihu teď máte aktuálně rozečtenou na nočním stolku?
Já mám vždycky rozečtené minimálně tři knížky (smích).
Co byste vzkázala budoucím čtenářům vaší nové knihy Když není čas na smutek?
Držte se, nepropadejte smutku a nechte se pohladit po duši našimi příběhy. Věřím, že vás potěší.
Foto: archiv
Autorka: Lucie Janotová
