Známá lektorka a koučka Janka Chudlíková dodává nejen ženám sílu při hledání životní cesty, zvládání stresu, změně zaměstnání nebo při hledání sebe sama a vlastní spokojenosti. „Skutečný seberozvoj bolí, protože dříve nebo později znamená odmítnutí vlastních starých vzorců myšlení a chování a tím pádem i určitých věcí a lidí v životě. Pro budoucí zlepšení se musíme vždy něčeho vzdát,“ říká v rozhovoru Janka, která se stala tváří kampaně na podporu ženského sebevědomí Den, kdy se mám ráda.
Jednoho dne jsi dala výpověď ve velké korporaci, kde jsi byla úspěšnou manažerkou. Co bylo tím hlavním důvodem?
To by bylo na delší povídání, ale hlavním důvodem byla velká, dlouhodobá přepracovanost a rozpor mezi tím, co bych chtěla dělat a co doopravdy dělám. Měla jsem za sebou už 14 let tvrdé práce a kus práce na sobě samé, tak se s postupem času dostavila obrovská fyzická i psychická únava. Řekla bych, že jsem byla na hranici vyhoření. Mívala jsem v tu dobu občasné úzkostné ataky. Tušila jsem, že to chce radikální změnu. Ale měla jsem velký plat i velké závazky, byla jsem samoživitelka s dítětem, takže jsem těm prvním „voláním mojí duše“ odmítala naslouchat. Znamenalo to vzdát se dobrého bydla a začít od začátku. Už jen z pomyšlení na změnu jsem měla strach. Jak běžel čas, moje osobní krize se stále prohlubovala. V té době jsem začala více vnímat svoje vnitřní hodnoty. Čím více jsem posilovala samu sebe zevnitř, tím více jsem vnímala rozdíl mezi sebou a vnějším světem. Byla jsem ve vrcholovém vedení velké farmaceutické společností a často jsem musela dělat i to, s čím jsem nebyla vnitřně ztotožněná. Logicky se dostavily i etické otázky. Moje vlastní odpovědi se mi nelíbily. Tak jsem se jednoho rána probudila a řekla jsem si, že končím. Mně trvá dlouho se zdravě naštvat, ale potom držím pevně kurz. Jak jsem si řekla, tak jsem udělala. Prostě jsem skočila a věřila, že se naučím létat… Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí v mém životě, ale ne to nejtěžší. Věřila jsem, že to zvládnu. A zvládla… Dalo mi to velké poznání sebe samé, posílilo mě to a dodnes z toho žiju.
Jak jsi tak náročné období zvládla?
Moc mi pomohlo, že jsem už na sobě nějakou dobu pracovala. Už jsem sama sobě víc věřila. Měla jsem za sebou kus slušné kariéry, ve které jsem uspěla. Něco jsem si dokázala, i když ne ze správných důvodů. Ten úspěch mi ale dal razítko na to, že něco umím, že když na něčem pracuji, nese to svoje ovoce. Ne že bych byla se sebevědomím nebo finančně za vodou, ale věděla jsem, že nezačínám od nuly. Mnohému jsem se v korporátním světě naučila. Díky těžkým událostem v životě jsem už jela na vlně seberozvoje. Skutečný seberozvoj bolí, protože vnitřní růst dříve nebo později znamená odmítnutí vlastních starých vzorců myšlení a chování a tím pádem i určitých věcí a lidí v životě. Pro budoucí zlepšení se musíme vždy něčeho vzdát. A já jsem tento přístup a výzvu přijala. Bolelo to, ale udělalo mě to silnější.
Co bys poradila ženám, které jsou ve stejné životní situaci, jako jsi byla tenkrát ty?
Já si myslím, že je důležité naslouchat svému vnitřnímu hlasu. Neignorovat ho. Můžeme tomu říkat intuice. Ta má vždycky pravdu. My ženy to nechceme moc slyšet, protože tušíme, že by to znamenalo změny a odmítnutí něčeho nebo někoho v našem životě. Z toho máme strach. Jsme tak trochu předurčené a vychované k péči o druhé, ke službě, ke starání se… To je v pořádku, ale je třeba odlišit vědomou péči od sebeobětování. Nespokojená a nešťastná žena nemůže být dobrá manželka, matka, kamarádka, kolegyně… Musíme nejprve zachránit sebe, abychom mohly vědomě plnit svoji roli ve světě. Další důležitá věc je věřit, že máme co nabídnout. Neznám nikoho, kdo by neměl určitý talent, přednost… Ženy jsou zručné, šikovné, učenlivé a pracovité. To je naše výhoda. Stačí začít věnovat čas sobě a rozvoji svých talentů namísto hledání záchrany ve vnějším světě.
Jak se díváš na české ženy a jejich sebevědomí? Jak si v tom stojíme?
Myslím, že nic moc… Češky jsou krásné a šikovné, ale málo si věří. Nebo jdou do druhého extrému a využívají svoje přednosti k manipulaci. I když každá generalizace pokulhává. Je tu i spousta zralých žen. Pracovala jsem v mezinárodním prostředí dost dlouho, abych si uvědomila, že vůbec nejsme na konci světa. Ženy v zahraničí směrem na západ mají výhodu v tom, že je tam jinak nastavený standard. Nerada bych ale žehrala na to, zda máme či nemáme vhodné podmínky. Podmínky jsou takové, jaké jsou. Je třeba, aby se ženy naučily určovat svou hodnotu vůči sobě i vůči světu. Aby se začaly věnovat svému vnitřnímu světu, své sebehodnotě, svému já, svým talentům. Potřebujeme se ztišit a najít svoje skutečné „já“, svoje ženství. Máme větší moc, než si myslíme. My vychováváme v útlém věku děti, my si volíme muže, my jim dáváme hranice – nebo nedáváme… Jsme to my, kdo zásadním způsobem ovlivňuje svět kolem nás!
Kdy ses rozhodla, že jsi dostatečně silná na to, že své zkušenosti začneš předávat dalším lidem?
To přišlo tak nějak přirozeně s věkem, s osobním růstem, s pracovními zkušenostmi. Já si nemyslím, že mám na všechno recept a že mám „hotovo“. Hotovo nebudu mít nikdy. Mám co řešit, mám se stále kam posouvat, ale dosáhla jsem určitého vnitřního klidu a pohody. Protože jsem si sama prošla určitým trápením a úskalími, dokážu se vcítit do těch, kteří se topí v problémech, trápí se a nemohou najít svou cestu. Zákonitě jsem pro tyto lidi určitým příkladem toho, že „to“ jde… Došlo mi, že mohu druhým pomáhat. Měla jsem k tomu blízko i ve své profesi, kdy jsem pracovala ve vzdělávání. Kdysi dávno jsem měla na starost rozvoj a vzdělávání v Procter & Gamble a potom jsem dál rozvíjela svou kariéru v personalistice až do pozice personální ředitelky. Tam jsem získala zkušenosti s vedením a vzděláváním lidí a naučila jsem se školit sociální dovednosti. Od odchodu z korporací se 18 let živím školením, díky kterému umím předávat užitečné modely myšlení a chování. Dalších 11 let se aktivně zajímám o neurovědu – vědu o tom, jak funguje mozek a myšlení. Prošla jsem také akreditovaným výcvikem koučů. Takže jsem na sobě hodně mákla. Jedna věc je něco odžít, druhá věc je umět to předat. Roky pracuji s lidmi a to se pak už někde otiskne. Jsem hrdá na to, že se živím tím, co mě baví a co pomáhá lidem.
Jaké otázky ti nejčastěji dávají ženy? Co nejčastěji řeší?
Nakonec vždy skončíme u sebevědomí, sebelásky, sebepřijetí, sebehodnoty… Říkejme tomu, jak chceme. Všechny jsme kvůli kontextu v našem dětství vyrostly v modelu: „Nejsem dost dobrá“… To je ale jen otisk vnějšího světa. Není to objektivní pravda. Je to jen vzorec myšlení, kterému ale, bohužel, hluboce věříme. Stal se naším vnitřním přesvědčením. Prvním krokem k sebeuvědomění je přijmout možnost, že to je prostě jen určitý program, kterému jsme během života uvěřily, a který se dá tudíž změnit. Můžeme si postavit vlastní koncept světa a naší role v něm. Na něm pak musíme pracovat. Když se postupně transformujeme ke svému já, je nám každý den lépe a lépe.
Jak velký „problém“ je pro ženy odprostit se od minulosti? Slyšela jsem tvou přednášku a téma minulost bylo hodně zmiňované. Je opravdu minulost tak důležitá?
Trochu jsem na to u předchozí otázky odpověděla. Z nějakého záhadného důvodu se držíme minulosti jako klíšťata. Ta je přitom dávno pryč. Náš mozek neumí měnit ani mazat to, co je v něm pevně uložené. Umí ale skvěle překrývat. Pokud budeme věnovat čas, energii a pozornost tomu, co chceme, postupně se tím stáváme a náš mozek se postupně doslova přestaví. Jde o přepólování pozornosti. Minulost slouží jen k poučení, k vědomému pochopení místa, ze kterého pocházíme. A to stačí. My určujeme, co děláme teď, a tím určujeme, kým jsme a kým budeme zítra. Utápění se v minulosti je podle mého absolutní ztráta času i sebe.
Kdybys měla vzkázat jednu jedinou věc ženám, které přijdou na Den, kdy se mám ráda, co by to bylo?
Přijďte si užít čas pro sebe. Jen a jen pro sebe. Začněte o sobě přemýšlet. Nikdy není pozdě…
Foto: archiv
Autorka: Eva Čejková Vašková
