Karla Voříška asi netřeba představovat. Oblíbený moderátor, spisovatel a také lektor, v jehož přítomnosti prostě musíte mít dobrou náladu. Sám však říká, že permanentně šťastný a optimistický může být jen idiot. Přesto však naznačil, jak se vydat na cestu, kdy přece jen na život začnete pohlížet mnohem smířlivějším pohledem a začnete žít tady a teď. Prozradil toho ale mnohem více, jen čtěte dál.
Jste autorem čtyř knih. Měl jste vždy touhu napsat knihu, nebo co Vás inspirovalo? A plánujete další?
„Chceš pobavit Boha, vyprávěj mu o svých plánech.“ Moje oblíbené krédo. Příliš neplánuju, alespoň nejsem zklamaný, když se něco nepovede. K první knížce “Osudová životních šansoniérů”, sbírce mých říkanců a básniček, mě inspirovalo to co ke všem dalším, moje prožitky, bolesti i radosti.
Vaše poslední kniha se jmenuje Žij teď. Mimo jiné se zabývá tím, jak si užívat přítomného okamžiku a zbytečně si nekomplikovat život. Vy sám působíte stále velmi šťastně a optimisticky, máte nějakou radu odkud začít, když chceme změnit své životy? Spousta lidí se zkrátka nějak neumí ubránit tomu, aby se vraceli do minulosti a trápili se tím, co nejde změnit.
Předně, neustále šťastně a optimisticky může působit jen idiot. Když mi někdo vypráví, jak je nepřetržitě optimisticky naladěn, tak se ho hned ptám, jaké prášky bere. Sluníčkovým lidem bez jediného mráčku na duši nevěřím. Každý z nás má své dny blbec, pochmurné chvíle, depkoidní stavy, vtip je v tom, jestli si to umíte přiznat. Zda se v tom utápíte, až se utopíte, libujete si v tom, až se vám zalíbí svádět svoje neúspěchy a krachy na nepřízeň osudu, na své okolí. Ptáte se na radu, jak změnit svůj život? Universální neplatí žádná. Co pomáhá, je pochopit sám sebe, přijmout se i se svými chybami, umět sám sebe pochválit. Už vás slyším, že prý není za co se chválit. Vezměte si čistý papír, zamyslete se a pomalu si začněte psát body, co umíte, co se vám povedlo, v čem jste dobří. Uvidíte, že je se za co chválit. Měli bychom se naučit mít rádi sami sebe, umět si odpustit a být tím, čím jsme, a ne tím do čeho se nás snaží vmanipulovat naše okolí. Představa, že lidé kolem to s námi myslí jen dobře, je scestná. Každý si žije svůj vlastní příběh a o váš se zajímá jen, když to potřebuje. To není nic špatného, tak jsme nastaveni. Když tohle pochopíte a přijmete, jste na správné cestě.
Křest knihy “Žij teď” v Chrámu Slunce na jihu Indie, se Zuzanou Zwiebel a Vladimírem Řepkou
A ta minulost? Trápení s tím, co nejde změnit?
Jak jste říkala, moje zatím poslední kniha se jmenuje Žij teď a popisuje moji cestu spolu s Vláďou, mým životním partnerem, a naší kamarádkou Zuzanou Zwiebel po jihu Indie za ajurvédou, vědou o životě. Právě v Indii jsme všude hledali recept na spokojený život. Zkušení mudrci kroutili nechápavě hlavou, co hledáte, žijte, nepátrejte. Až jednomu starému jogínovi se nás asi zželelo a pravil: „Celý život jedu podle rady, kterou jsem kdysi dostal, v originále zní, “pass is bulshit, futur is motherfucker, live now”.″ Do knihy jsme to volně přeložili jako “minulost jsou kecy, budoucnost děvka, žij teď”. My lidi se neustále trápíme něčím, co už stejně nejde změnit, stalo se, už jsou to jen kecy, a máme strach z něčeho, co možná bude, ale možná se ani nestane. A uprostřed těch všech obav a strachů zapomínáme žít. Tady a teď.
Své moderátorské zkušenosti předáváte dál v různých kurzech. Může se vystupování před lidmi naučit opravdu každý? Pro mě je třeba neskutečný stres mluvit i před malou skupinou lidí. Máte Vy sám ještě někdy trému?
Všechno je to v nás. Pošlapané sebevědomí a důvěra v sebe sama většinou pramení z dětství, ze školy, kdy necitlivá poznámka typu „raději mlč, stejně nevíš, co říkáš“ se nám vryje do duše, a aniž bychom věděli, tak si na ni často uvnitř vzpomeneme a zabrzdí nás. Přijde rodina s dětmi do restaurace, děti zvýší hlas a co první přiletí za větu? „Mlč, jsou tady lidi.“ A to si neseme v sobě. Příkazy a odsudky našeho okolí, katy našeho sebevědomí. Na svých kurzech přesvědčivého vystupování se snažím se svými posluchači odstranit bariéry uvnitř jich samých, dobrat se toho, kde se vzaly, a hlavně naučit je být sami sebou. Stavět na zdánlivých chybách. Nejde o to naučit se nejrůznější moudré poučky a definice, ale pochopit sám sebe, nestydět se sám za sebe a trénovat sám sebe mluvením před lidmi. Poradím, jak na to, ale vlastní cestu si už musí prošlápnout každý sám.
A k té trémě? Já sám poctivě trénuju už přes dvacet jedna let, co moderuju zpravodajské pořady. Klasická tréma, knedlík v krku, červené tváře, oči v sloup, tu už nemám. Spíš pocit zodpovědnosti, abych nezkazil práci desítek lidí, kteří televizní zpravodajství připravují. My jsme vidět na obrazovce, ale bez všech nejrůznějších televizních profesí bychom nebyli nic.
Byla práce v médiích Vaším vysněným povoláním, nebo čím jste chtěl v dětství být?
Popelářem, kosmonautem a prezidentem. Ale už jako špunta mě televize fascinovala. Zvědavě jsem nakukoval dozadu přístroje a hledal, kde tam všichni ti lidé bydlí. Chtěl jsem tam pracovat, ale nevěděl jsem, jak se zmenším, abych se tam dostal a jestli to zmenšování nebude bolet. Naštěstí jsem brzo pochopil, jak to je. V osmnácti přišel první konkurz do Československé televize na programového hlasatele, přihlásil jsem se a nestačil se divit. Vyhrál jsem a televize se stala mým osudem.
V koronavirové době jste byl neustále v centru dění a předával informace, které ve spoustě lidí vyvolávaly strach, jak to Vás samotného ovlivňovalo? Divák může případně přepnout program, ale Vy jste od těchto zpráv odejít nemohl, jak jste se s tím vyrovnával?
Samozřejmě. Ze začátku nikdo z nás nevěděl, co se na nás valí, jaké to bude, jak nás to všechny zasáhne. Moderátor zpravodajství by ale neměl šířit paniku už jen tím, jak vystrašeně se při té které zprávě tváří, koulí zoufalýma očima a vyděšeným hlasem ji sděluje. Snažím se být nad věcí a předávat i vážné nebo tragické informace s tváří hráče pokeru. Divák si má názor udělat sám. Pro někoho je ale bohužel stále to, co se řekne v televizi nebo napíše v novinách či na internetu svatou neměnnou pravdou. Možná je to určitá pohodlnost. Informací je příliš, valí se ze všech stran a někteří z nás o nich nechtějí příliš přemýšlet nebo hledat si další. A ještě bychom měli myslet na jednu podstatnou věc, to, co se vám právě teď může zdát nejhorší možnou katastrofou, se za pár dnů nebo měsíců může přeměnit, s odstupem času, v něco, co už tak hrozivě nevypadá. Není nic staršího než včerejší noviny. A neplatí to jen o zprávách. Víte, myslím si, že člověk by si měl sám v sobě vytvořit určitý nadhled nejen sám nad sebou, ale i na vše kolem něj. Nepropadat panice na každém kroku a při každé myšlence. Nejhorší je smrt z vyděšení.
Foto z cesty po Vietnamu
Ze dne na den se Vám zcela proměnil diář, kdy se rušily domluvené akce. Jak jste si poradil s volným časem navíc? Spousta lidí např. objevila nové koníčky, nebo sport. Mnozí vzali krizi jako novou příležitost, což je asi nejlepší možný přístup. Máte také něco podobného?
To je sice pěkné heslo, že krize je nová příležitost, ale musíte se k němu prokousat. Měl jsem to jednodušší v tom, že zprávy se vysílají pořád, takže základ své práce jsem měl pevný a děkuju za to, zdaleka ne všichni měli a mají takové štěstí. Ale jinak je to, jak říkáte, diář se vyprázdnil, akce, které moderuju, nebo semináře a přednášky jsem škrtal jednu za druhou. A ještě jednu výhodu jsem měl k dobru. Nejsem na život sám. To je podle mě podstatné. Mít vedle sebe někoho, komu důvěřujete, můžete se na něj spolehnout v dobrém i zlém. S Vláďou jsme byli spolu doma víc než kdy předtím. Některé vztahy to zabilo a náš posílilo. Připravili jsme například nové nahrávky na náš web. Vedle relaxace jóga nidry tam jsou i nahrávky Nejneobyčejnějšího tajemství nebo tibetská technika “Jak vyjít s obtížnými lidmi” a další věci, které nás zaujaly.
Je také dost lidí, kteří na home office přibrali. Vy vypadáte pořád dobře a již několik let si držíte ideální váhu. Máte tip, jak na to?
Kamarádka Helena Růžičková vždycky říkala, že nejlepší dieta je nežrat. Jenže v době, o které mluvíme, to bylo velmi obtížné. Mám štěstí, že Vláďa skvěle vaří a navíc přemýšlí o tom, co dává do kastrůlků a na pánev. Přijatelná váha je ze 70 až 80 % závislá na tom, co jíme. V knížce „Štěstí se dá naučit“, popisuju kromě toho, jak jsem se zbavoval nejrůznějších strachů i to, jak jsme s Vláďou zhubli během 3 měsíců 15 kilo. Vynechali jsme lepek, omezili alkohol a teď k tomu přidali i přerušované půsty. A pohyb, ideální a jednoduchá je každodenní chůze. Pro někoho to může vypadat hrůzně až neskutečně, jenže to je zase jen v hlavě, ta vás přesvědčuje, že to nejde, ale když postupně vyzkoušíte, poznáte, že opak je pravdou. Ale zase. Univerzální recept platný stoprocentně pro každého neexistuje. Každý z nás by si měl najít svoji vlastní cestu, zkoušet, co jemu vyhovuje, a ne slepě přebírat od jiných. Nepodléhat diktátu okolního světa. Rozhodnout se. Chci mít nějaké kilo navíc? Tak jo. Ale nestydět se. I tloušťka se musí umět nosit. Jak říkal Vladimír Železný na adresu plnějších žen: „Když je to hezké, může toho být i víc.“
Doba koronavirová také značně prověřila mezilidské vztahy, už jste to vlastně i sám naznačil. Vy již skoro 20 let žijete ve spokojeném partnerství. Existuje podle Vás nějaký “recept” na šťastný a stabilní vztah?
Nevěřte na recepty. Vláďa, když vaří podle receptu, nikdy ho neposlechne doslova a do písmene. Vždy si nechává místo na improvizaci, inspiraci a vlastní chutě. A tak je to se vším. Podstatou partnerství je, že v něm musí najít štěstí a pohodu oba dva. Ani jeden by se neměl přizpůsobovat tomu druhému, natož se snažit ho převychovat. Nepovede se to a budete nešťastní. Idea obětování sebe ve jménu druhého, podle mě, vede do pekla nesvobody a pohrdání sebou. Světici z vás rozhodně neudělá. Abyste měla opravdu ráda toho druhého, musíte mít především ráda sebe sama, nesobecky, ale věrně. Tolerance, další vlastnost, která se nám v životě osvědčila. Umět si narovinu říct, co se mi líbí, ale i to, co se mi na tom druhém nelíbí, co mě přivádí k hysterii. Mlčet a doufat, že se to změní, je těžký na hlavu padlý idealismus. Pohádat se, ale dokázat se i udobřit. V knížce “Štěstí se dá naučit” popisuju pravidlo pěti minut, dobu, po kterou spolu s Vláďou po výměně názorů, často i ostré, nemluvíme. Pět minut a dost. Ale zase praktikovat to jde jen v případě, že vám na tom druhém opravdu záleží a že ho máte rád a on vás. Láska a vztah nejsou jednosměrka, ale někdy pořádně velký a rušný bulvár, ve kterém byste se ale neměli ztratit a pořád jít spolu.
Z cesty po Tibetu, Lhasa, palác Potála
Hodně cestujete, tedy berme dobu před Covidem. Co Vás na cestování baví, která země Vás nejvíce okouzlila? A která destinace ještě čeká, až ji objevíte? Takový cestovatelský sen.
Jste šikovná, nahrála jste mi na konkrétní příklad partnerské tolerance. Vláďa by se rád podíval do Ameriky, sice stejně jako já miluje Asii, ale cesta Spojenými státy ve velkém pořádném autě je jeho sen. Já velká americká města nemusím, ale abych mu udělal radost, dal jsem mu dárek, americkou cestu. Jenže covidová závora spustila železnou oponu a byl konec plánů. Takže jak to půjde, vyrazíme. Stejně jako se těšíme za Zuzkou do Indie, protože i tam nám doba naši třetí cestu překazila. A cestovatelský sen? S oblibou říkám Vesmír, podívat se na naši rodnou kouli pořádně z výšky, to by bylo něco. Myslím, že Vláďa moje vesmírné snění moc nesdílí, ale určitě, kdybych si to moc přál, vyrazil by za hvězdami se mnou.
Stal jste se jedním z kmotrů nové pánské kosmetiky, proto se nabízí otázka, jak Vy o sebe pečujete? Máte nějaký svůj rituál, takovou rutinu, bez které se neobejdete?
Každé ráno napustíme umyvadlo studenou vodou, nasypeme led a ponoříme do toho noční obličeje, které se zimou mění na přijatelné denní. Přesně podle hesla už zmiňované Heleny Růžičkové při ranním pohledu do zrcadla – „neznám tě, ale umeju tě.“
Koolman přináší komplexní a snadnou péči, navíc je postaven na přírodní bázi. Už jste produkty vyzkoušel a co byste o nich řekl?
Vyzkoušel a pleť si lebedí. Hlavně jsou univerzální, žádné ranní, polední, dopolední, předvečerní, večerní a noční. Namažu a jdu. Pro nás chlapy značka ideál.
I když to spousta z nás nechce slyšet, tak Vánoce se kvapem blíží a třeba tato kosmetická řada se zřejmě letos objeví pod spoustou vánočních stromků. Jak to máte s Vánocemi a různými zvyky Vy? Pro někoho představují stres, jiní se na ně těší celý rok, někdo shání dárky na poslední chvílí a pak jsou tací, co je nakupují průběžně.
Z nakupování na poslední chvíli jsem přešel k průběžnosti. Kouknu na věc, ta by se mohla někomu líbit, často ještě ani nevím komu, a kupuju. Ukládám na tajné místo do skříně a pak jen vytahuju a obdarovávám. Mám radost, když je radost. Stejně jako je pro mě hezké dárek dát, je umění dárek přijmout. Ne vždy se trefíte, ale snaha se cení. A Vánoce jako stres? Proč? Celoročně ho vytěsňuju ze svého života, proč bych ho tam měl pouštět v závěru roku. Jeďte na pohodu, ne vždycky to jde, ale dost často to vyjde.
Je nějaká otázka, kterou Vám ještě nikdo nepoložil? A jaká by byla odpověď?
Dosud nikdy nepoložená otázka: Je pravda, že jste v srdci Vinohrad v jógovém centru Jemný svět otevřel svoji Osobní terapeutickou dílnu, ve které se můžeme naučit překonat trému, nebo relaxovat při masáži s jóga nidrou či se vypovídat ze svých problémů a naučit se techniku “jak vyjít s obtížnými lidmi”?
Moje odpověď: Vy ale víte všechno, kdo vám to prozradil 🙂
Titulní foto: Lenka Hatašová
Foto: archiv Karla Voříška; Ženy s.r.o.
