Zlata Jílková podniká se svým mužem Petrem. Společně vlastní agenturu Seen Media zaměřenou hlavně na služby public relations.
Jak vypadá její typický den?
8.00
Poslední roky si užívám luxusu, že nemusím vstávat ve 3:40 do rádia, kde jsem připravovala a moderovala zprávy. Takže, když nespěchám na brzkou ranní schůzku, vstávám mezi sedmou a osmou. Protože moje kancelář je součástí domova, mám ustálené pracovní rituály. Ještě v pyžamu jdu zapnout PC a než naběhne, uvařím ranní kávu a proběhnu koupelnou. Poté se usadím k laptopu a zkontroluji, co se stalo večer a v noci. Vyřídím urgentní pracovní maily, zkontroluji agenturní facebookovou stránku a jdu si jít udělat snídani. Obvykle jím vločky nebo různé kaše. Když snídáme s manželem, připravíme si velký snídaňový stůl s citronovo-medovým čajem, rozpečeme pečivo, naservírujeme sýry, šunku, marmeládu a uděláme si krásné ráno. Jakmile ale ráno odjíždím na pracovní schůzky, vypadá to následovně: Vstávám v 6:00, sprcha, líčení, příprava kávy, kterou si beru do termosky a šup do auta směr Praha.
10.00
To už mám za sebou zhruba hodinu a půl v autě a jdu na první pracovní schůzku s některým z kolegů nebo novinářů. Ráda ji spojuji se snídaní, aby den začal zvesela. Když jsem doma, chodím ráno na pilates. Domů se vracím kolem 9.30 a rovnou usedám k počítači. Můj muž zatím sedí ve vedlejší místnosti a hovoří přes Skype s klienty. Pracujeme oba z domova. Hodně lidí se mě ptá, jestli si nelezeme na nervy. Občas ano, ale má to jednoduché řešení. Prostě se jeden nebo druhý sebereme a jedeme na jednání s klientem nebo zařizovat potřebné věci mimo kancelář. Pak se vracíme domů s úsměvem.
12.00
Když jsem v Praze, přesouvám se do Divadla Bez zábradlí. S ředitelkou Hankou Heřmánkovou dáváme každý týden dohromady plán mediální komunikace: jaké rozhovory uděláme, jaké představení divákům přiblížíme, jaké je potřeba udělat promo fotky nebo rozhlasové kampaně. Teď naplno pracujeme na premiéře představení ART v hlavních rolích s Karlem Heřmánkem, Josefem Cardou a Zdeňkem Žákem, které bude mít premiéru už 27. 1., takže finišujeme. Pánové zkoušejí o sto šest a my si zatím dáváme sushi z nedalekého sushi fast food baru. Když jsem doma, objednávám oběd z úžasné makrobiotické restaurace Zahrada nebo něco rychle uvařím. Buď sáhnu do zásob v mrazničce, nebo na pánvi přistane kousek kuřecího s těstovinami a rajčatovou omáčkou, například.
14.00
V Praze běžím na další pracovní schůzku. Většinou do Divadla Kolowrat, kde sídlí unikátní anglicko-jazyčná společnost Prague Shakespeare Company. Hrají krásná shakespearovská představení v originále s českými titulky – neskutečný zážitek. Probereme pracovní záležitosti a přesouvám se do kina MAT, kde s Ondřejem Kepkou řešíme slavnostní předpremiéru a televizní premiéru (uvidíte 25.12 v 17.50 na ČT2) jeho dokumentu Dopisy od Karla Čapka, na jehož propagaci společně pracujeme. Pokud jsem doma, většinou kolem druhé obědváme. Sedneme si v klidu ke stolu, pustíme si jeden díl seriálu Vyprávěj a jíme. Většinou stihneme tak půlku, pak televizi vypneme a vracíme se k práci. Ale je to hezká oddechovka.
16.00
Po schůzkách si jdu obvykle koupit noviny a sednout si někam na něco dobrého. Počtu si, najím se, vyřídím maily v telefonu a zrekapituluju v hlavě všechno potřebné pro poslední setkání s nakladatelem knihy Zlín Markem Turňou. Po něm si v Praze vždycky udělám čas na kamarádku a její čtyři děti. Dáme si kávu, popovídáme, mezitím děti pobíhají po bytě, ukazují, vysvětlují, smějí se, pláčou, prostě pohodové odpoledne.
18.00
Pokud mě nečeká divadelní premiéra nebo jiná kulturní povinnost spojená s prací, sedám do auta a jedu domů do Teplic. Po cestě poslouchám audioknihu, teď zrovna Muž jménem Ove. Když knihu vypnu, hodnotím v hlavě uplynulý pracovní den. Pokud nejsem na cestách a nestihla jsem to ráno, jsem v tuto dobu v tělocvičně na pilatesu nebo na TRX. Chodím třikrát týdně a na jaře, v létě a na podzim k tomu ještě přidávám běh. V zimě neběhám, protože mám strach, že bych nastydla. Asi je to hloupost, ale ještě jsem se nikdy nedonutila v zimě vyběhnout. Kromě zimy sportuju vlastně každý den. Pokud jsem doma, počítač vypínám striktně v šest večer. Vyznávám teorii, že každý z nás si musí odpočinout. Nejsem a nechci být otrokem své práce, přestože ji mám velmi ráda a cením si toho, co dělám a můžu dělat.
20.00
Večeříme a po večeři klevetíme s mužem u sklenky vína nebo sledujeme filmy. Můj muž se do vaření pustí jednou za čas, to pak v kuchyni řádí půlku noci. Uvaří tři až čtyři jídla, většinou výborné omáčky, které zamrazí. Já vařím spíš pokrmy se zeleninou. Mám ráda kroupy, houby, špaldu a všechny tyhle dobroty. Můj muž je vesele jí, někdy je to ale fuška zamaskovat je do výsledného pokrmu a ochutit tak, aby nic moc nepoznal. V týdnu si občas objednáme večeři z restaurace. Přes týden moc nenakupuji. Na velký nákup vyrážíme většinou jednou za tři týdny s mojí maminkou. Bydlíme v příhraničním městě a jezdíme do Německa. Maminka mi vůbec hodně pomáhá. Třeba žehlí, což je nedocenitelné. Funguje to tak, že já třeba v sobotu dopoledne vařím, mezitím drhnu koupelnu nebo vysávám a moje maminka žehlí a sleduje Světáky. Už jsme to za ta léta zesynchronizovaly i s tím, že jasně vím, v jakou chvíli mám přiskočit a přetočit jí její oblíbené filmové scény. 🙂
22.00
Miluju horkou sprchu. Při sprchování většinou dokážu vymyslet řešení věcí, nad kterými bych si jindy lámala hlavu půl dne. Mezi desátou a jedenáctou většinou ležím v posteli a čtu si knihu nebo noviny, které nestihnu přečíst přes den. U toho mám tužku a papír a dělám si pracovní poznámky, které, kdybych si nenapsala, do rána zapomenu. Muž někdy ještě dodělává práci, to pak z vedlejší místnosti slyším, jak pohání počítač, aby byl rychlejší, nebo brblá na vyskakující reklamy na internetu. Když potřebuje něco vytisknout ještě pozdě v noci, tiše říká tiskárně: “Jestli zase budeš při tisku tak řvát a vzbudíš mi ženu, tak tě opravdu vyhodím!”
