Když se dokážeš nemít ráda, znamená to, že dokážeš i opak.
Lucie přišla v době, kdy já měla za sebou už hezký kus cesty na mé pouti za mým vlastním JÁ. Přesto, že jsem putovala už dlouho, padala, zvedala se a honila se za lepším životem, pořád něco chybělo. Pořád mi něco nedávalo smysl, nezapadalo do sebe. Vnitřně jsem cítila, že to není ono, že neustále tápu. Sice postupuji vpřed, ale v podstatě stojím na místě. Tam uvnitř, uvnitř sebe.
A potom přišla Lucie se sebeláskou. Najednou do sebe všechno zapadlo. To, proč se nedokážu pohnout vpřed, přestože se snažím. Proč se můj život nelepší, i když na první pohled to tak mohlo vypadat. Souviselo to se sebeláskou, kterou Lucie začala velmi rychle šířit mezi ženy. Pak nejen mezi ženy. Přicházeli za ní další a další lidé a ona je vedla svými výroky, příspěvky, přednáškami. Nejdřív jsem to nevnímala. Jaká sebeláska? Co to je za nesmysl, začít milovat sám sebe??? Jenomže čím více jsem pozorovala množící se Lucčiny příspěvky, tím více se mi zakotvovala v hlavě. Až jsem najednou držela její knihu, kde bylo všechno potřebné. Knihu s názvem Učebnice sebelásky jsem nějakou dobu jen pozorovala, neměla odvahu ji otevřít a přitom vedle ležel ještě druhý výtisk. Prý jako dárek. Okamžitě šel ještě nerozbalený pryč, kamarádce, která neustále bojovala s ponižováním a podceňováním sebe sama. A pak jsem našla odvahu knihu otevřít. V tu chvíli se začaly dít veliké věci.
Lucie, krásný den! Působíte jako člověk, který se má opravdu rád. Musela jste se také naučit samu sebe milovat tak, jak ostatním radíte ve své knize?
Ano, musela jsem se to učit. Moje rodina nebyla nijak pozitivní. Hodně hádek, dramatu, ze všeho možného se dělal u nás problém. Učila jsem se, že život je boj, slýchala jsem “nemysli si, děvenko, že ti dá někdo něco zadarmo”, “podívej se, jaká jsi, jak se zase tváříš, takovou tě žádný muž nebude chtít”, cítila jsem se často hloupá, méněcenná, líná, k ničemu. Na druhou stranu se u nás dbalo na poctivost, pravdomluvnost, jasná pravidla a dohody, píli a pracovitost. I když se to pěstovalo tvrdostí a tresty, přesto jsou to kvality, za které jsem vděčná.
Máma pocházela sama z rodiny, kdy nesměla jít ani ven s kamarádkami, do kina, nebo na svůj maturitní ples, takže nám mnohé bezdůvodně zakazovala. A přesto byla mnohem tolerantnější než byli její rodiče k ní. Náš táta byl ve výchově tvrdý a přísný, jako by měl doma kluky a ne holky. Sám to měl doma ale ještě těžší, mámu, která si na něm jako na dítěti vylévala emoce, bila ho bez důvodu, manipulovala proti otci.
Naši rodiče se snažili neopakovat chyby svých rodičů, takže i přesto, že popisuji svou přísnou výchovu a své dětské pocity, vím dnes, že to dělali skvěle. Navíc nás měli ve 20ti letech, také jsme od sebe se sestrou jen o 11 měsíců, měli málo peněz, a přesto ustáli zodpovědnost, kterou si na sebe v tak mladém věku a bez podpory svých rodin naložili.
Možná nejzásadnější v mém pozitivním vztahu k sobě sama je právě to, že jsem si postupně zpracovala vztah ke svým rodičům, přestala se na ně zlobit, rozpustily se výčitky. Průběžně o sebe pečuji a dávám si potřebnou pozornost. Hlavně však léčení mého vnitřního dítěte a v té souvislosti i vztahu s rodiči v celém procesu způsobuje největší skoky. Když jsem se naučila plně chápat svá zranění a bolest, mohla jsem pak začít chápat i rodiče, a že jejich chování ke mně nebylo osobní, ale jednali na základě nějakých svých vlastních stresů a tím pádem je jasné, jak často jsem si jako dítě jejich chování vzala osobně, vztáhla na sebe, i když se mě vůbec netýkalo.
Vnímat své mylné dětské interpretace je hodně osvobozující a umožňuje to odpuštění všem a to pak má sebeláska přirozeně své místo.
Je zvláštní když mě dnes někdo zná krátce a říká, že všechno zvládám, nebo že mám velké štěstí, že se mi o té sebelásce snadno mluví, když jsem sama taková v pohodě. Bývala jsem ve velké nepohodě. A opravdu dlouho jsem se hledala, až do 24 let jsem přešlapovala na místě a nebyla schopná pořádně fungovat ve vnějším světě, něco vytvořit. Až po tom 24 roku života jsem se začala rozpohybovávat, získávala odvahu pro samostatnost, pro větší a nakonec i velké věci.
Máte pravdu v tom, že člověk, který se nemá rád, nedojde naplnění a ten, kdo se podceňuje, trestá se za to či ono, nedokáže být šťastný a přitahuje si také špatné věci, špatné lidi. Prošla i Vy jste tímto stádiem, kdy jste se sama na sebe nemohla podívat do zrcadla, protože jste tam viděla jen a pouze chyby?
Já jsem se většinu svého života na sebe nemohla podívat do zrcadla a nesnášela sama sebe. Neznám to jako fázi, ale jako trvalý stav bytí, každý den života se špatným pocitem ze sebe sama a pocitem, že jsem k ničemu. Většinu času jsem ale nevěděla, že s tím můžu něco dělat, takhle pro mě prostě vypadal život. Vyvrcholilo to v mých asi 22 letech, kdy jsem se cítila už jen strašně, neschopná dosahovat svých cílů, plná strachu, že cokoli udělám, bude to chyba, plná velké nerozhodnosti a paralýzy. Cokoli jsem potřebovala zrealizovat, mě stálo obrovské úsilí, trvalo dlouho. Pak se mi i spustily panické ataky, tím se vše ještě zhoršilo. A to byl čas, kdy jsem dostala z nitra jasné signály, že se musím nějak usebrat, přestat přemýšlet a přešlapovat, ale konečně se usebrat a něco se svým životem udělat, abych ho zvládla. Život mi již od dětství připadal hodně těžký, ale v té době ztěžknul natolik, že jsem už vůbec nezvládala situace, před které mě stavěl, hroutila jsem se, vzdávala to.
Kdy jste Vy sama začala vnímat sebelásku jako velmi potřebnou a důležitou?
Jednou ke mně krátce po telefonu promluvil táta, ten člověk, kterého jsem nenáviděla a věděla, že mi zničil život a řekl mi úplně v klidu, že mi nikdo nepomůže a musím to zvládnout sama. Že když se mi něco nepovede (například škola), tak že mi za to hlavu nikdo neutrhne, ale že tam prostě nikdo jiný není, kdo by to za mě udělal. Tak ať jdu a udělám, co jsem si předsevzala. Najednou se ve mně něco ztišilo, panika ustala. Vnímala jsem, jak rozumné je, co mi říkal, vnímala jsem lásku v jeho hlase, pochopila jsem princip zodpovědnosti. Také jsem aspoň na chvíli pochopila jeho – jak přemýšlí a žije. Okamžitě jsem ucítila nárůst vnitřní síly a ucítila jsem, že to prostě dám.
A od té doby jsem se začala o sebe pořádně starat, začala jsem dost odpočívat, dost pracovat, dělat věci, co mě bavily, začala jsem třídit své přátele, začala hledat práci podle nových kritérií. Vzala jsem své strachy útokem – to, čeho jsem se bála, jsem šla zrealizovat. Rozhodla jsem se, že si rozšířím komfortní zónu svého života na maximum, abych se v co nejvíce situacích cítila bezpečně a dobře. Abych se nekrčila před autoritami, protože mi bylo příjemněji, když jsem se cítila přirozeně sebevědomá. Mezi 22 a 24 rokem života jsem se tedy dala dohromady tak nějak v základu a od té doby je sebeláska součástí mého života. Pěstuji ji stále a díky ní na sobě objevuji stále nové kvality a talenty. Je mi se sebou příjemně.
A i tady hrál roli vztah s rodiči. Bylo nutné uvědomit si, že oni mají své pravdy a není jejich úkolem se mnou souhlasit. Ale že jejich nesouhlas zároveň nemusí znamenat, že jdu špatně. Že v dospělém věku není třeba mít jejich souhlas, nebo se kvůli jejich nesouhlasu trápit, nebo jim to vyčítat. Prostě svou cestou může jít člověk až ve chvíli, kdy přestane řešit, co si o něm myslí ostatní, zvlášť rodiče a jiné důležité autority.
Co je podle Vás důležité na cestě za sebepoznáním a sebeláskou v době, kdy o sobě pochybujeme nejen my sami, ale pochybuje o nás i okolí?
Otázka “Jak se učit…” je zrádná. Udržuje v pocitu, že nevíte, jak na to, dokola se ptáte “jak, jak?” a víte, že když se nemáte rádi, tak to vlastně možné není. Moje odpověď je přestat nad tím dumat a jen začít. Metod je dnes k dispozici dost. Zpočátku to možná nebude fungovat, možná vás bude napadat, “Co to tu dělám za blbosti?”, ale důležité je jen pokračovat, časem něco cítit začnete. Takže začít jakkoli, vzít to za jakýkoli konec, ale začít a už neskončit. Začne to postupem času dávat smysl, je třeba období beze smyslu překlenout, mít trpělivost. Jinak je jistě hodně informací už v předešlých odpovědích.
Dle mého názoru jsou ženy neuvěřitelně silné, zvládneme mnohem víc než kdejaký muž. My jsme přece pokračovatelkami rodu, dáváme život dětem, máme mít úctu nejen svoji, ale i ostatních. Nebýt žen, nikdy by nevznikaly rodiny, nerodily se děti. Proč má tedy spousta z nás tak malé sebevědomí, čím to, že o sobě tolik pochybujeme?
Je to otázka, která by si určitě zasloužila obsáhlou odpověď, zasloužila by si sáhnout do historie, ve které byla ženská síla a krása potlačovaná, ženy se oddělovaly od svých schopností, apod. Ano, v historii je jistě odpověď. Když žena nemá dovoleno žít své kvality a dovolí se jí jen být poslušná, rodit děti, být u sporáku, nebo dnes už i vykonávat svou práci, dělat kariéru, ale jinak celá široká škála jejích kvalit je stále skrytá, tak si nemůže věřit. Vlastně se nezná, ženy samy sebe prostě neznají, proto se cítí tak nejisté. Je skvělé poznávat sebe sama. A o to se ženy zase osobním rozvojem snaží, takže jdou cestou k větší jistotě.
Ale ke mně chodí víc ženy hlavně proto, že jsem sama žena, a tak se ode mě přirozeně ženy chtějí učit.
Na seminář Léčení vnitřního dítěte však pokaždé zavítají i muži, což je ukázkou toho, že dětství potřebujeme poléčit všichni nezávisle na pohlaví.
A jinak také ženy mají k lásce blíž, jsou nositelkami lásky, proto mají i k sebelásce blíž. Vlastně potřebují být poléčené a samy se sebou v pohodě, aby mohly naplňovat své láskyplné poselství.
Muži mají blíž k boji a síle, tak pokud by muži stejně často vyhledávali příležitosti, jak pěstovat svou sílu, věnovali by se své nejvyšší kvalitě, jako to dělají ženy, když se věnují (sebe)lásce.
Muži vztah k sobě sama řeší, až když jsou vědomí a dovolí si přiznat své nedostatky, tím i svou zranitelnost.
Pořádáte teď seminář s názvem “Zrození Bohyně” na Hawaii. Mohla byste mi blíže říct, jak moc se liší ty ženy, které vidíte těsně po příjezdu, od žen, které odlétají ze semináře? Jak jsou viditelné rozdíly v pocitech, vnímání sebe sama, přemýšlení těchto žen?
Ženy, které na Hawaii letí, jsou velmi rozdílné, tak i výsledky jsou různé. Ale celkově bych řekla, že přiletí trochu sešněrované, trochu vystrašené, trochu vystresované, trochu konzervativní ženy, které si tam postupně dovolují cosi velkého. Pro některé ženy je to překrásná příroda, se kterou si dovolí splynout, pro některé je to vědomí luxusu, který si dopřály, pro některé je to odvaha letět na druhou stranu světa. Každá však prožije něco velkého, udělá nějaký velký krok, který ji otevře, uvolní, rozzáří, narovná. A ty ženy na konci mají jiné oči, jiné rysy, jiné pohyby. Jednoduše vědí. Dotknou se své moudrosti a jsou celé u vytržení, jak dobře se člověku může ve spojení s vnitřní moudrostí a vlastní přirozenou velikostí žít. A to je důvod, proč tak mluvíme o bohyních. Bohyně je právě tato žena. Když tam s námi letí žena, která už bohyně je, tedy už zná tyto stavy, tak se to u ní na Hawaii ještě o kus posílí.
Když už se pustíme na cestu k sobě samé, jsme odhodlané ke změně, ke zboření veškerého dosavadního života, odevzdání se Vesmíru. Jestliže tuhle sílu v sobě žena najde a opravdu jde do hloubky sebe samotné, může ji poté ještě něco stáhnout na dno, od kterého se odrážela anebo si sebe samotné váží natolik, aby další pád nedopustila?
Dno je podle mě důležitou součástí životní cesty. Je klidně možné, že osobně dělám něco v sebelásce špatně, ale pro mě sebeláska neznamená plout na růžovém obláčku. Zpočátku snad, když se toho člověk dotkne, je to čerstvé, je celý nadšený, jak se cítí dobře, s jakou lehkostí řeší situace. Ale brzy se začnou odkrývat hlubší programy, traumata, zkrátka všechno, co sebeláskou můžeme poléčit. A pak se postupně začneme cítit jakoby spokojení a stabilní uvnitř v sobě. Venku to ani nemusí být na první pohled vidět, ale uvnitř se postupně šíří klid a mír, pocit domova. Osobně třeba vědomě nijak nekontroluji, jak působím, spíš si hlídám, co se děje ve mně uvnitř a věřím, že když je to uvnitř fajn, bude to působit fajn i zvenčí. A třeba včera jsem jela pro pár věcí do Ikey a tam se zahlédla v jednom zrcadle a až jsem se zarazila, jak atraktivní ženu jsem v něm uviděla :D. A to mám zrovna období, kdy jsem uprostřed jakéhosi životního skoku, v mnohém se cítím nejistá, nemám své pevné místo ve vnějším světě, hledám. Ale v sobě své místo mám, mám svůj domov.
A každé dno, které jsem kdy zažila, mě jen posunulo dál, přiblížilo k sobě sama, ukázalo moje opakované chyby, oživilo mě, zostřilo mé smysly, udělalo ze mě víc obyčejného člověka, prohloubilo pokoru. Ta dna mají zkrátka něco do sebe.
Ale může to být také součástí mé povahy, jsem kozoroh s ascendentem v kozorohu a překonávání těžkostí je součástí mého života. Má kamarádka Alice Kirš sebelásku pěstuje hlavně přes krásu a pohodu, je jí to přirozené, je jako motýl. Přílišné rýpání ji nebaví a nejde jí to. Já zase neumím tak dobře létat, někdy mi to připadá i povrchní. Proto vypadá sebeláska každé z nás jinak. A naše spolupráce je podle mě opravdu hodnotná – já dodávám obsah vytažený odněkud z hloubi nitra a ona tomu dává formu příjemnou a atraktivní pro vnější svět. Vzájemně se také učíme. Já ji učím, že v temnotě je ohromné bohatství a ona mě učí, že v létání je pohoda. Souhrnně může být sebeláska přítomná v hlubinách i výšinách.
Luci, kdybyste měla zanechat odkaz ženám, které se teprve hledají, začínají milovat – co důležitého byste jim řekla?
Když se dokážeš nemít ráda, znamená to, že dokážeš i opak.
Zdroj foto: Pixabay.com
