POZITIVNÍ DÍTĚ ví, že vše je řešitelné.
Jak naučit dítě řešit problémy?
Častou reakcí na nežádoucí chování dítěte je trest. Facka, na zadek. V lepších případech tomu předchází (asi všem maminám známé počítání do tří). Ale i když dítě do stanovené doby „přestane“, jakoby se stalo. Hrůza a strach za vás splnila svůj účel. Jak dalece jsou tyto nejrychlejší způsoby efektivní?
Nejlepší obrana je útok. Zkusme to vztáhnout na sebe. Manžel vám moc nedůvěřuje v řízení, už to samotné vás štve. Na parkovišti špatně zaparkujete a máte promáčknuté dveře. Jste naštvaná a do toho to ještě musíte říci manželovi a to vám na klidu nepřidá. Víte, co si vyslechnete. A vyslechnete. Jdete do útoku. Děti i my ženy jsme kreativní, takže zvládneme manžela obvinit i z toho, že se na nás ráno zle podíval a my jsme byly nesoustředěné. Hádka je na světě. Dusno na několik dní. Stres a nepříjemné pocity jakbysmet.
Obráceně. Nabouráte a víte, že jediný, kdo vás v tu chvíli uklidní je manžel, i když víte, že ho vyrušíte z jednání, řekne vám: „Miláčku, vše je řešitelné, nestalo se ti nic? To nevadí, že nestihneš být včas v práci, zavolej tam, na tom svět nestojí. Podstatné je, že jsi v pořádku, ne kus plechu. Večer to dořešíme, buď v klidu.“
Cítíte ten rozdíl?
A ještě citlivěji ho vnímají naše děti. Proč by se v patnácti chodily svěřovat, že je něco trápí nebo že po něčem touží? Pokud budou mít zakořeněný pocit, že jako první se dozvědí, že něco udělaly špatně, vyhnout se tomu a začnou raději lhát. Třeba jim lež vyjde. Tíží je sice svědomí. Ale risk je zisk. Pokud si ale budou jisté, že se s problémem mohou obrátit na vás, protože problémy jsou jen problémy a jsou od toho, aby se řešily, přijdou za vámi.
Co je dobré mít na paměti při řešení problémů?
Vidět cíl. Cílem je danou věc vyřešit a udělat maximum pro to, aby se už neopakovala. Nemá cenu brečet na rozlitým mlékem. Facka ani nadávky ho nenalijí zpět. Podstatné je, jak nevylít jiné sklenice. Vysvětlit, že dávat sklenku na kraj stolu není ok.
Rozlišovat – vědomě či nevědomě. Pokud víte, že dítě něco udělalo omylem, není fér jej za to trestat. Naopak vyjít mu vstříc a uklidnit ho dříve, než se vyleká, je to správné. „To jsi nemohla vědět, že ta hořčice v lednici je špatně zavřená. Byla vysoko a takhle by se vysmekla určitě i mně.“ Dítě zůstane v klidu a vy pak můžete předejít dalším situacím tím, že řeknete, že musíte být více pozornější.
Analogická situace s autem. Nikomu by se nelíbilo, kdyby manžel řekl: „Proč to sem tak blbě dáváš? Si to teď utři sama.“ A rekce: „Na to zapomeň, máš se pořádně dívat.“ Můžeme se to přeložit do řeči pocitů: „Jsi blbá“ „A ty ještě blbější.“
Vědomě. Stal se problém. Dítě ho udělalo vědomě. Praštilo lopatkou mladší sestru na písku nebo ve škole ukradlo kamarádce tužku či posprejovalo zeď. Pochvala rozhodně na místě není. Takové věci ale mají už hlubší důvod. Nejlepší je jej zjistit. V tuto chvíli může nejvíc pomoci vybudovaná důvěra v nás.
„Můžeš mi „laskavě“ vysvětlit, proč jsi mi lhal, že jsi v práci a zatím jsi šel někam do hospody? Zatímco já jsem potřebovala pomoc s dětmi?“ Laskavosti se rozhodně nedočkáme, a pokud ano, bude nám znít ironicky a manžela ukamenujeme. „Nechápu, proč jsi mi nezavolal, že rušíš svůj slib, ale měl jsi k němu asi důvod. Až najdeš odvahu mi ho říct, můžeš.“ To je přímý zásah do svědomí. A svědomí to je pane ošemetná věc… A vy? Jste za dámu. A on. Musí přijít. Tedy pravděpodobně přijde.
Nemíchat do situace sebe. Oprostit se od sebe. Od svého ega, od svojí hrdosti. Že mi dítě udělalo ostudu, že to je trapné, že mi manžel udělal ostudu atp. Vy musíte být nad věcí. Cílem je řešit. Pocity zatím aspoň vychladnou.
Pochvala za přiznání, ne trest za nepřiznání. Dítě musí mít pocit důvěry. Pocit, že vše je řešitelné. Že se vším může přijít za rodičem. Zakořeňovat v něm pocit, že kdykoliv s čímkoliv může přijít a bude se řešit – ne řvát, mlátit, ponižovat, vyčítat. Ale řešit. A jak reagovat na nepřiznání. Jsi ošklivá holčička, nebo jsi pubertální spratek, nám moc nepomůže. „Moc mě to mrzí. V tomhle jsem se jako máma v tobě zklamala.“ To zabírá jinak.
Pochopit a tím otevřít problém. Každý má strach a je mu nepříjemné řešit své vlastní průšvihy. Jsou jiné příjemnější cesty, jak to na někoho svést, jak to zamést pod koberec atp. „Broučku, přišlo mi, že ten křik byl, jako kdybys ublížila své sestřičce a něco ji vzala nebo ji uhodila. Naprosto chápu, že malé ségry jsou někdy hodně otravné. Představ si, že i já se musím někdy držet, abych se na ni nerozčílila. Povíš mi, co se stalo?“ „Jenže vona mi to brala a já jsem si s tím hrála první…“ A teď už máte dítě tam, kde jste chtěla mít – připravené k řešení problému. K diskuzi.
Prevence je vytvořit na danou situaci pravidla či j zopakovat. „Chápu tě. A myslíš, že když jí to vyrveš z ruky, že to vyřešíš? Vzpomínáš, domluvily jsme si pravidla, že když tě bude neúnosně štvát, tak na mě zavoláš. Ty jsi to neudělala, protože ses neudržela a vztek byl silnější, viď? Dobře. Tak co uděláme teď? Souhlasíš, že je správné se omluvit, viď? A my dvě si zopakujeme, co v takové situaci dělat.“
Neponižovat. Ponižování je hloupost a slabost. Kde na to berou rodiče právo. Ale stane se to každému z nás. Budiž zpětná vazba pro nás představení si situace, kdy my jsme ti, co udělali chybu. Jsme dospělí, umíme ji přiznat, umíme se omluvit, nesebemrskáme se za ni ani ji neházíme na někoho jiného. A nikdy nikoho neponižujme.
výzva: A jaká pravidla pro řešení problémů upřednostňujete vy?
Vše je řešitelné!
Srdečně a s úctou
Anna Lukešová
a (s)mějte se! J
Zdroj foto:Pixabay.com
