Dramaturgyně Markéta Bidlasová přišla před šesti lety o vytoužené dítě. Smrt nenarozeného potomka jí přiměla podívat se znovu sama na sebe a vlastně i na celý svůj život a kompletně ho přehodnotit.
Markéta pochází z umělecky zaměřené rodiny, a tak už od útlého dětství bylo nabíledni, že sama se v budoucnu vydá nejspíš podobnou cestou. „Psala jsem dětské „romány“ fixou, tiskacími písmeny, vymýšlela si dobrodružné příběhy, hodně jsem kreslila. Později jsem vyzkoušela i divadlo, ale na jevišti mi bylo hrozně. Zajímala mě spíš výtvarná stránka divadla,” vzpomíná s úsměvem. Ačkoliv kreslení pro ni dlouho hrálo hlavní roli, když došlo na rozhodování, kam na vysokou školu, její profesorka jí doporučení na výtvarnou školu nedala. „Řekla mi, že to pro mě není a že si myslí, že se budu trápit. Byla jsem ukřivděná, že mi tak zavařila, ale donutilo mě to přemýšlet o jiném oboru.” Tehdejší přítel Markétě navrhnul, aby to zkusila na dramaturgii a profesorce se tenhle nápad zamlouval. „Sotva jsem zjistila, že takový obor vůbec existuje, byla jsem na něj přijata. Nějaký potenciál tedy ve mně asi byl,” říká. Po studiu DAMU Markéta začala pracovat jako dramaturgyně v divadle. Napsala dvě divadelní hry, pár dramatizací, ale žádnou velkou spokojenost ani sebevědomí jí to nepřineslo. Své dětské ambice o psaní, i sny o velkých příbězích tak pomalu opouštěla s konstatováním, že na to nemá. „Možná někdy později, až bude víc času a budu toho víc vědět,” říkávala a upínala naděje kamsi k budoucnosti, v přítomnosti se ale nedělo nic. Psaní postupně zabalila a rozhodla se žít pro rodinu a pro své děti.
Nepohřbívejte ambice
Ambice a sny se ale nedají pohřbít úplně. Obzvlášť, když je vám sotva třicet, a celý život máte teprve před sebou. Markétě trvalo několik let, než si to uvědomila. Nepřišlo to samo od sebe, musel zasáhnout osud, aby ji probral a vrátil na správnou kolej. S blížící se čtyřicítkou si přála ještě jedno dítě. Doma měla dva kluky a velmi toužila po holčičce. „Můj muž byl všemi deseti pro, takže jsem otěhotněla. Pravda je, že jsem těhotenstvím také chtěla vyřešit nespokojenost v práci a vztazích vůbec, jakési uvíznutí na mělčině,” vypráví. Byla už v sedmém měsíci těhotenství, když jí miminko z neznámých důvodů umřelo v břiše. Následoval porod a po něm velká prázdnota. „Představte si, že přijdete domů z porodnice s prázdnýma rukama,” vypráví a pokračuje: „Už v nemocnici jsem věděla, že můj život jde nějakým divným směrem a že musím a chci začít žit jinak. Jen jsem tápala, z které strany tu změnu vlastně uchopit.” Období prvních týdnů, měsíců a vlastně celý rok po vyvolaném porodu bylo náročné. Mimo jiné i z toho důvodu, že lékaři nedokázali Markétě vysvětlit, co se vlastně stalo. Složitým obdobím procházela nejen Markéta, ale i její vztah s manželem. Práce to zkrátka byla pro celou rodinu. Zásadní ale bylo rozhodnutí nebýt chudinka, kterou by druzí měli litovat. O tom, co se stalo, bylo nakonec nejlepší mluvit otevřeně a upřímně. K tomuto přístupu jí pomohly i sebezkušenostní semináře, které si vybrala místo léků. „Díky nim a setkávání s lidmi, kteří se na nich scházeli, jsem si dokázala znovu uvědomit své dětské sny a touhy a našla odvahu začít si je plnit,” říká.
Film Jako nikdy
Krátce po smrti dítěte začala psát filmový scénář. Původně psala spíš do šuplíku, o sobě a pro sebe, bez větších ambicí. V jisté fázi psaní ale dala přece jen svůj příběh přečíst kamarádovi, režisérovi Zdeňku Tycovi. Jeho příběh zaujal, byť se zpočátku tématu smrti trochu lekl. Nakonec se mu ale zalíbil natolik, že se rozhodl udělat všechno proto, aby snímek spatřil filmové plátno. A to opravdu dokázal. Markétin scénář našel producenta a byl natočen. Film teď můžete vidět v kinech, jmenuje se Jako nikdy. Sebezkušenostní semináře pomohly Markétě i v tom, že se navzdory ráně osudu nevzdala ani svého snu o třetím potomkovi. V osmatřiceti letech, dva roky po tragédii, znovu otěhotněla a o devět měsíců později přivedla na svět holčičku, které jsou dnes čtyři roky. „V těhotenství jsem měla až panické stavy, že by se celá událost mohla opakovat a že mi dítě může znovu umřít. Postupně jsem učila držet se filozofie tady a teď. Nesnažit se mít hotovo, nechtít vědět, jak věci dopadnou, nepředpokládat, neočekávat. A to ani věci dobré, ani špatné. Postupně jsem si začala uvědomovat, jak je důležité umět prožít aktuální okamžik. Že jediné, na čem záleží, je jaké věci jsou a jak se já sama cítím právě teď. Plánovat je dobré (a já jsem velký plánovač), ale spousta věcí se naplánovat nedá. Svůj vlastní příběh je nejlíp krůček za krůčkem žít, neodkládat ho, neloudat se, ale ani nepředbíhat – to je moje nová životní filozofie,“ dodává.
Foto: Martin Mikeš
