Všichni se jí bojíme, a přeci s námi stále chodí. Kámoška smrt.

Pamatujete si na den, kdy jste museli strávit nechutně dlouhý čas vedle někoho, kdo vám byl bytostně nepříjemný? Ať už to byla forma vyjádření, ton hlasu nebo naladění, kterým vás ten druhý iritoval, nakonec možná právě silná nelibost způsobila, že se vám dostal nebezpečně pod kůži. Pověsil se na vás jako hnijící starý kožich, co se nehne z místa po desetiletí a stále lační po nové krvi či lidském objetí. Ach ano, jenom si přivonět k nové liskdé oběti! Představme si, že tím přítelem nepřítelem je samotná personifikace smrti. Jistě, mnozí z nás by byli proti s argumentem typu: "Ale mně smrt neobtěžuje, já se ji nebojím..." Jenže ruku na srdce! Kdo z nás se potulí se svojí vlastní fobií? Může to být i taková hloupost jako strach z malých bezbraných pavouků, jež v nás vyvolá paniku a touhu schovat se před celým světem. Z čeho pramení? Vybavuje se mi pojem symbol. Je to jakýsi doména, která nás upozorní na tajemno, které se skrývá ještě daleko za ní. Takový symbol nás upozorní na abstraktní a těžko uchopitelnou podstatu věcí. Jinými slovy: Kdo nemá z ničeho starch, lže. A strach nakonec pramení ze samotné jistoty smrti. Konečnosti, která tu byla od pradávna. Ale jak taková smrt vypadá? Myslím, že je to entita paradoxně opravdu nejistá. A strach vzbuzující. Někdy kromě jiného velmi bolestivá.
Když se podíváme na význam smrti, zjistíme, že má mnoho úrovní. Od transformace a změny formy, přes smrt ega, až po smrt fyzickou nebo duchovní. Co například takový rozchod? Nejedná se o malou smrt? Vždyť přijdeme o část sebe sama. A to sakra bolí. Je to absolutní ztráta jistot, na kterých jsme stavěli svoji identitu, budoucnost či důvěru v život jako takový. Rozřízne nás v půli a čeká, kdy se zhojíme. A kdo říká, že rozchod je hezká věc, lže. Myslím, že v dnešní době trpíme těžší nemocí než tou, kterou způsobují viry. Vytěsňováním. O nelehkých věcech buď nemluvit nebo je bagatelizovat. Ideálně je dáme do krabice, pošleme pánu bohu poštou a označíme nálepkou psychické problémy, úzkosti, ataky apod. Co ovšem nedohlédneme, je fakt, že se nám balík vrátí i s úroky.
Dnes jsem se setkala se smrtí rodinného přítele. Bylo to náhlé a nečekané. Pro mnohé velmi bolestivé. Ale díky této události jsem si mohla zvědomit kámošku, kterou vedle sebe stále mám, a kterou tolik odmítám. Smrt. Teď mě dostihla. Nepřipravenou a v naprostém údivu. Nejzajímavější na tom je, že při opravdovém setkání s ní se ve mně rozhostil pocit klidu. Cítím, že vše je, jak má být. Nečekané, nepochopitelné, divoké, absurdní, tragické i veselé. Stejně jako život sám. Není třeba nikam se hnát ani utíkat. Protože vše už tu je. Život i smrt s námi tanči tango, aniž si to uvědomujeme. Ponořit se do hlubiny neprobádáných temných krajů, na které oko nedohlédne, je jako pustit se po hlavě do černé díry. Neříká se ale, že právě ona znovu tvoří celé světy?
To je pro Tebe, Kájo. Přeji ti, aby ses protančil dál, až mezi nové neprobádané krajiny. A ať je to ve tvém stylu - pořádná jízda.