Vivi a její cesta: Jak se z introvertní dívky stala inspirace pro všechny
Chci se s vámi podělit o příběh jedné dívky, které v příběhu budeme říkat Vivi.
Vivi potkávám díky programu pro děti z dětských domovů, kdy v rámci integrity mezi „normální děti“ pro ní a další děti připravujeme každých 14 dní program a přes prázdniny i mezinárodní výměnné pobyty.
Když k nám Vivi přišla stěží byste z ní dostali jakékoliv slovo navíc. Vzpomínám si na plaché děvče s kudrnatými vlásky, pozorujíce v rohu místnosti všechny ostatní. Přičítám to tomu, že je tento víkend jediná nová a hlavně jediná dívka mezi „účastníky“.
Postupem času chápu, že v tom zakopaný pes není a tak si pomalu, ale jistě hledám cestičku k této křehké duši.
Zpočátku jsme dlouhé hodiny trávily u různých činností pouze mlčením, které jsem místy zpestřila pochvalou o její nesmírné trpělivosti a citu pro detail. Trpělivost byla vlastnost se kterou jsem se u dětí z dětských domovů zatím moc nesetkala.
Po necelém roce mlčení a plachých úsměvů, se jen tak mimochodem dovím, že v děcáku je proto, že mamka je kvuli ní v base, jelikož jí neposílala do školy. Polykám slova překvapení a než stihnu zareagovat dodá, teď už chodím do školy ráda, učím se na aranžérku / zahradnici. Poděkuji za sdílení a ptám se na její plány po škole. Vidí se ve svém květinářství a také chrlí nápady jak zpříjemnit prostředí na různých akcích.
Výborně Vivi to se akorát bude hodit, připravujeme jarmark a tvůj talent se nám bude hodit. Vidím jak váhá a za chvíli ze sebe chrlí jeden nápad za druhým. A já jen zírám, jelikož tolik souvislých vět jsem jí do teď neslyšela říct. Super, pojď řekneme to ostatním ať můžeme zjistit jak se i oni mohou zapojit.
Přes počáteční ostych se dostáváme k uznání a ovacím ( celé mě to dojímá jelikož , když naše dětská tleskají, znamená to, že se jim nápad opravdu líbí). Mám radost i za Vivi, našly jsme to v čem se může realizovat a být sama sebou.
Žasnu, s dívenky v koutě se stal ukecanější člověk než já ;-). Už jí nemusím dlouhé hodiny přemlouvat k jakékoliv činnosti naopak mi pomáhá strhnout ostatní. Jsou prostě věci, které za rok budování důvěry prostě stojí.
Dodnes nezapomenu na to jak spolu ležíme v trávě a jen tak drbem. Vážím si toho, jelikož vím jak těžké je pro ní důvěřovat lidem. Vypráví mi svůj příběh hlouběji a někdy mě až mrazí. Od kluků jsem už „zvyklá“ na různé facky a rány, které je potkaly s nejbližší zdí. Nicméně to, kam až různí lidé mohou zajít, aby ponížily ženu a ještě k tomu dítě nepochopím.
O to víc mě mrzí, když od nás ve svých 18 letech odchází. Maminku pustili z vězení a ona chce být s ní. Vím, že si spolu zažily těžké chvíle i přes ně je mamka ve Vivijiných očích hrdinka. Naše rozumné důvody proč by měla zůstat a dodělat školu nepomáhají. Musíme se smířit s tím, že pouto rodiny je silnější. Jde mi to těžko zvlášť, když vím, že její Ahoj bylo zřejmě to poslední.
Je to už 7let co jsem viděla Vivi naposled a od té doby o ní nikdo nic neví. Věřím, že její touha objevovat a dobývat svět jí neopustily. A také v to, že do situací vnáší nadále lehkost a zároveň svůj specifický humor, kterým vždy trefí hřebík na hlavičku.
Vivi děkuji za úžasné 4 roky, kdy jsi mě učila trpělivosti lehkosti a dětského nadhledu, který jsi si stále uchovávala. Nikdo neuměl jako ty odzbrojit ty naše další „lumpíky“ svojí otevřeností a upřímností.
Vivi jsem moc vděčná za to, že jsem ti mohla být průvodkyní na tvé cestě z usychajícího poupěte ke krásné vonící růži.
PS: „Náš nejsladší blondýn se do dnes ptá, kdy ho přijde rozesmát Vivi.“
Zdroj foto:Pixabay.com
Komentáře
Pro přidání komentáře se musíte .
Načítání komentářů...