Smrt jí sluší/ Death becomes her

Tento film z 90. let mě přiměl k delšímu zamyšlení. Na první pohled vás možná svým žánrem úplně nenadchne, jste-li příznivci filosofických úvah, ale po chvilce trpělivosti budete překvapeni, kolik myšlenek ve vás skrze přiblblé černé vtípky a hororové scénky probudí. Nebudu se dlouze rozepisovat o ději, protože ve výsledku není ani nijak složitý, ale ráda bych se pozastavila nad některými hlavními dějovými linkami.
Pojďme se podívat na vztah dvou kamarádek. Jedna hvězda. Okouzlující, svůdná a všemi obdivovaná. Druhá je...prototypem té dobré kamarádky. Hodná, nevýrazná a absolutně nesebevědomá. Jedna nakonec přebere chlapa té druhé. A hra plná závisti, zášti a psychopatie může začít. Obzvlášť pokud se do toho všeho přidá čas. Ano, stárnutí a konečnost i té největší krásy je jistota každé takové nádherné nebo naopak nezajímavé dámy.
Co se stane, když žena najde lék proti stárnutí, lék na věčnou krásu i život? Odpověď asi znáte. Neskutečně mě pobavil postoj jediného muže coby hlavní postavy ve filmu - Bruce Willise. Ten si myšlenku věčného života tady na zemi pěkně rozmyslí. Co by to bylo za život, kdyby neměl konce a vyvrcholení? Kdyby se neustále opakovaly věci tak známé a všední?
Ale vraťme se k těm ženám. Hlavní hrdinky jsou natolik posedlé svým zevnějškem a touhou po dokonalosti, že zapomenou na poklad, který nosí v sobě. A nakonec se až zdá, že o něj sutečně přijdou, za cenu blýskavého zevnějšku. Doslova se z nich stanou živé mrtvé. Viděli jste někdy oběti přehršle plastických chirurgií? Jakoby se duše ztratila ve vrstvách umělé hmoty...
Co nás činí takto posedlými krásou a věčným životem, respektive životem, ve kterém se vůbec nic nemění? Přemýšlela jsem, zda za tím vším je skutečně strach ze smrti jako takové, nebo ze změny. Neustále se snažíme ve světě uspět, protože se bojíme neúspěchu. A neúspěch znamenal v dřívějších dobách klidně jistou smrt. Vzhledem k silným tradicím a programům, které máme za poslední tisíciletí, se tedy není čemu divit, že chceme výt úspěšní, milovaní, krásní a dokonalí jako z reklamy na teleshoping.
Nakonec se mi zdá, že kult krásy a mládí je uměle vyvolaný fenomén, který nás má zatlačit do velikého boxu a uzavřít před světem a námi samotnými. Když se člověk upne svojí pozorností ven, ať už tím venku jsou lidé a jejich obdiv vůči němu, nebo jeho vlastní odraz, stane se narcistickým a sám sebe začne až extrémně zakrývat do vrstev umělé krásy a jistoty. Bojíme se, že přijdeme o tvář, když ukážeme opravdovou divokou přirozenost, stejně jako se bojíme faktu, že jednou zemřeme. A možná už zítra. Nebo dnes. 
Paradoxem zůstává, že při snaze vyzrát nad časem nebo smrtí se mineme s vlastním životem. Smrt je ukončením jednoho cyklu. Být věčně lapen v cyklu krásy a mládí je jako řetízkový kolotoč. Chvíli je to fajn a užíváte si to, ale po nějaké době vás z toho chytá závrať. Zkusme si dovolit ten luxus a uvolnit okovy, které nás pojí někdě na hranicí mezi životem a smrtí, v podivném vzduchoprázdnu.
Výborné herecké výkony Maryl Streep, Goldie Hawn a Bruce Willise mě opravdu donutily zamyslet se sama nad sebou....
Vřele doporučuji.