Když jsem dnes 1. září roztáhla své dokonalé zatemňovací závěsy, viěla jsem pravý podzim. I když astronomicky je prý stále léto, do mé mysli se vkrádá typický pocit prázdnoty s příchodem podzimu.
Ne že bych neměla podzim ráda. Ono je to hezké období. Podzim nemůže za to, že jeho příchodem definitivně končí mé oblíbené období plné sluníčka, dlouhých teplých večerů a světla. Sice jsem už rok ze školy pryč a začal u mě klasický pracovní proces, stále ale na mě působí podzim stejně. Konec srandy a zase přijde těžká dřina, málo spánku, málo času a dny překypující povinnostmi.
Školní léta byla ta nejlepší. S radostí bych se v létě sbalila a odjela k rodičům, vyšla na procházku na posekané pole, kde stojí čerstvě vytvořené balíky. Vyhoupnout se na ně a koukat do mraků a nádherné krajiny okolo. Přesně tyto maličkosti mi v Praze tolik chybí. Letní večerní projížďka na kole, kde na cestách 3. třídy mezi vesničkami bývalých sudet narazíte max. na srnku či poplašeného zajíce, který Vám přeběhne přes cestu. Takhle pro mě vypadá krása.
Čím to, že je dnešní doba tolik uspěchaná, že už na tyto věci není čas? Nebo je to jen trend to říkat ale čas nebyl ani nikdy předtím? Kdy lidé ztratili schopnost se jen tak zastavit a stát a vnímat daný okamžik? Nebo to lidé neuměli nikdy?
Asi jsem jediná kdo má pocit, že je potřeba podle okolí stále vytvářet nějakou aktivitu, nejlépe mít hned několik koníčků a o čtení knih v posteli když za okny prší raději ani neuvažovat. To raději dělat nějaký online vzdělávací kurz přes internet a využít ten čas.
Co naplat, vždy budu tím člověkem, který se raději vyhoupne na balík, utrhne si stéblo trávy a bude ho žmoulat mezi prsty a přitom koukat na kopce v dáli. I když život v Praze si žádá něco jiného a tyto krásné chvíle nhrazují spíše vzpomínky než skutečnost v nekonečném kolotoči povinností...
Komentáře
Pro přidání komentáře se musíte .
Načítání komentářů...