Neberme si nic osobně

 Vztahovačnost, braní si věcí osobně, a z toho pramenící budování osobní důležitosti je pojem způsobující naše věčné čekání na pochvaly, povýšení aj. Právě kvůli tomuto máme neustálou potřebu slyšet potvrzení nás samotných od svého okolí, proč? Jelikož jsme si na to zvykli ve svém dětství. Tehdy jsme byli plně závislí na všech pochvalách a výtkách, neměli jsme moc si to nebrat osobně. Nyní už ale dětmi nejsme, nemusíme se řídit ostrými výtkami našich kolegů nebo povzbuzujícími slovy našich přátel – můžeme, ale nemusíme!
Jelikož jak se snažíme růst, máme neustálé nutkání přijímat, řešit a omlouvat události i za ostatní. Máme tak pocit, že naše důležitost roste.
Dokud budeme mít potřebu nechávat se neustále chválit, budeme závislí například na povýšení a podobně, nikdy se nám nepodaří shodit ze sebe ta břemena a řetězy osobní důležitosti v očích druhých a nedokážeme se plně osvobodit. To proto, že bude stačit, aby nás kdokoli pohanil a my okamžitě ztrácíme pevnou půdu pod nohama – klesá naše pomyslná osobní důležitost. My ale nevíme, co se děje! Vše bylo v pořádku a nevíme, proč se náhle cítíme tak mizerně? Protože to bereme osobně a naši důležitost nám dodává okolí! Jsme jako loutka, která cítí to, co si ostatní přejí, aby cítila!

Dohoda, jež se sebou na příštích sedm dní uzavíráme: Nikdy víc si nebudeme brát nic osobně, nic! Řekne-li někdo urážlivé slovo mířené na mne, tak si uvědomíme, že to slovo se přece netýká nás, týká se pouze jeho. Je to přece jeho slovo, ne naše! A nebudeme na toto slovo reagovat, jelikož již nemáme potřebu za všech okolností mít pravdu a potvrzovat svou osobní důležitost. Tímto postupem se naprosto osvobodíme od okolního dění a nalezneme nezlomnou vnitřní rovnováhu a klid duše.

Neberte si NIC osobně. Vůbec nic! Tedy nejen to, co tvrdí o vás tvrdí kdokoli, ale ani jednání okolních lidí. Jakmile toto zvládnete a vytrváte, všem okolním lidem začne docházet, kdo je tou integritou. Není to snadné, ale názor ostatních nezměníte promyšlenými argumenty vyvracející tyto lži, nýbrž činy a jednáním, které mluví svým vlastním jazykem.

Spolkneme li všechno emocionální svinstvo jiných, to se pak stane naším svinstvem. Pokud to však nebereme osobně, jsme imunní i uprostřed pekla. Imunita vůči jedu uprostřed pekla je darem této dohody.

Ať půjdeme kamkoliv, nalezneme všude lidi, kteří nám budou lhát. Neočekávejme od lidí, že nám budou říkat pravdu, protože sami sobě také lžou. Musíme důvěřovat sami sobě a vybrat si, zda budeme či nebudeme věřit tomu, co nám někdo říká.

Když skutečně uvidíme jiné lidi takové, jací jsou, aniž bychom to brali osobně, nemůže nás nikdy zranit nic z toho, co říkají nebo dělají. I když nám lžou, je to v pořádku. Lžou nám, protože mají strach. Mají strach z toho, abychom neobjevili, že nejsou dokonalí.

Názory druhých odpovídají tomu, čemu tito lidé věří, a proto ať si o vás myslí cokoli, ve skutečnosti se vás to netýká. Vždy to vypovídá jen a jen o nich.
Berete-li  si věci osobně, stáváte se snadnou kořistí dravců. Nachytají vás na jednu malou poznámku a pak už vás napouštějí jedem, jak se jim zachce. Vzepřete se jedu.

Don Miguel Ruiz, Čtyři dohody, PRAGMA