Naše láska byla tak silná, že ani smrtí neskončila.
Dnes je to přesně rok, kdy jsme s Honzou naposledy ulehli do postele. Jako každý večer jsme se objali, dali si polibek a popřáli si dobrou noc.
Třiadvacátý únor roku 2015 byl náročný den. V práci jsem měla dvanáctihodinovou směnu, venku řádila vichřice, Honzovi nebylo dobře a navíc jsme měli na večer domluvenou prohlídku bytu. Spěchala jsem domů z práce, těšila jsem se na miláčka, jak ho obejmu, dám mu pusu a vyrazíme na prohlídku.
Ten byt byl otřesný, vůbec nevypadal tak hezky, jak ho realitka inzerovala. Nakonec jsme na prodej přistoupili a cestou domů si plánovali, jak kterou místnost vymalujeme, kdo z přátel bude ochotný nám pomoci s přestavbou. Oba jsme se těšili na to, že budeme mít prostorný byt, samostatnou ložnici, zahrádku i balkon. V duchu jsme si představovali letní grilovačky a večírky s přáteli. Po večeři, kterou Honza uvařil, jsme šli spát. Jeho objetí bylo silné, láskyplné, jeho polibek na dobrou noc horký.
Ráno po společné snídani jsem odjela do práce, Honza měl ten den volno, musel vyřizovat neodkladné záležitosti na úřadech. Když mi skončila směna, zastavila jsem se u lékaře a pak u mamky na kávu. Když jsme všechno probraly, šla jsem domů.
Čím víc jsem se blížila k našemu bytu, tím hůř mi bylo. Nevěnovala jsem tomu pozornost, odemkla jsem vchodové dveře, strčila klíč do dveří u bytu a... Nic. Byl v nich klíč zevnitř. Hrklo ve mně. Proč by se Honza zamykal? Zazvonila jsem a začala bouchat na dveře. Kukátkem jsem se dívala dovnitř, ale nic jsem neviděla, nic se nehýbalo. Několikrát jsem Honzovi volala, ale nebral telefon. Začala jsem panikařit. Šla jsem zpátky k mamce, připojila se na internet a napsala jsem Honzovým přátelům, jestli u nich není. Nebyl nikde. Obvolala jsem i kluky, se kterými chodil na melouchy, ale nikdo o něm nic nevěděl. Bylo mi zle, tušila jsem, že se něco stalo.
Šla jsem zpátky k bytu, mezitím přijel Honzův nejlepší kamarád. Zvonili jsme, bouchali, volali. Povolali jsme kluky, aby odřízli zámek. Nevím proč, ale nešlo to. Pak Jirka začal do dvěří kopat. Trvalo neskutečně dlouho, než je vyrazil. Vběhl do bytu a zakřičel: "Tady není!" A já jsem otevřela dveře do koupelny a tam jsem Honzu viděla. Jak sedí ve vaně, hlavu na stranu, ruce bezvládně podél těla. Vykřikla jsem "Honzo!!!" To bylo poprvé, co jsem mu řekla jménem.
Ty minuty, než přijela záchranka, byly nekonečné. Brácha s kamarádem se střídali v masáži srdce, já jsem dávala dýchání z úst do úst. Když jsem slyšela sirénu sanitky, bylo mi čím dál hůř. Věděla jsem, že je všechno ztraceno, i když jsem si to nechtěla připustit. Když doktor viděl Honzu, řekl, že už není co řešit. Že je mrtvý nejmíň dvě hodiny. Přesto udělal EKG. Rovná čára. Podíval se na mě a řekl: "Upřímnou soustrast, slečno."
V tu chvíli jsem zkolabovala. Brácha mě celou dobu držel, objímal a plakal se mnou, snažil se mi dodat sílu, kterou sám potřeboval. Honzu dali do postele. Klečela jsem u něj, líbala ho a hladila, dívala se do těch krásným modrých očí. Měl pod nimi slzy.
Nevím, jak dlouho jsem u broučka byla, jen mě pak policie odvedla na vzduch. Venku jsem jen stála, plakala, kouřila jednu cigaretu za druhou. Navíc mě čekal výslech na kriminálce.
Vyšetřovatel byl hodný, i když jeho otázky bolely. To ovšem nebylo nic proti tomu, co mě čekalo. Oznámit Honzovu smrt jeho rodině. Bylo to těžké. Neuvěřitelně těžké. Pak si sled událostí moc nevybavuji, mám je jakoby v mlze. Návštěva patologie, výsledky pitvy, zařizování pohřbu, výběr náhrobku, rozloučení, přijímání kondolencí.
V těch těžkých dnech se o mě starala mamka s bráchou, moje kamarádky, které za mnou přijely, a všichni mě věnovali svůj čas, náruč, pohlazení, poskytli mi objetí.
Zítra to bude 365 dní od Honzovy sebevraždy. Každý den na něj myslím, ale to není nic nového. Myslela jsem na něj dnes, včera, předevčírem, dny předtím taky. Myslím na něj v tichosti, ale často k němu mluvím a volám jeho jméno. Všechno, co mi zbylo, jsou vzpomínky, osobní věci, fotky, oblečení v krabicích. Často cítím jeho polibky na svých rtech nebo ve vlasech. Cítím Honzovu vůni, vidím jeho oči. Tohle mi nikdo nikdy nevezme. Bůh má Honzu ve svých rukou, já ve svém srdci. A zůstane tam navždy. I když je na druhém břehu. I když se zachoval sobecky a nechal mě tady. I když jsme každý jinde, cítím jeho přítomnost.
Naše láska byla tak silná, že ani smrtí neskončila.
Zdroj foto:Pixabay.com
Komentáře
Pro přidání komentáře se musíte .
Načítání komentářů...