Utrpení na nákupu: Příběh plný zmatku a nečekaných situací
Hezký pátek. Hezký už ho mám i já, přestože ještě v poledne jsem ten pocit neměla. Už před dávnou dobou jsem se zařekla, že nebudu chodit nakupovat v pátek ráno. A jsem nepoučitelná, opět jsem vzala kabelku a nehledíc na čas jsem v 9 hodin ráno vyrazila na nákup. V 9 hodin ráno je krásně, měla jsem skvělou náladu. Jako první mě mělo varovat , že jsem v autě zjistila, že nákupní seznam zůstal na stole doma.
No, nejsem přece hloupá, pamatuju si co potřebuju, nebudu se vracet, jedeme dál. Před nákupním centrem mě pravda trochu zarazilo, že vozíků je opravdu málo - že by tolik lidí? Ještě stále s dobrou náladou jsem vzala vozík a vyrazila do víru nákupů. Hned za zeleninou, která je oschlá, nedoplněná, nevábně vypadající jsem začala ztrácet náladu. No co, obejdu se bez banánů a hroznového vína, koupím si oranžová rajčata ( v duchu vzpomínám na krásně zralá červená , jaká jsem znala v době dětství a moc mi chutnala) , okurku a bude salát, ostatní zeleninu radši vzdávám a brambory se asi taky pokusím nahradit něčím jiným. Přecházím do sekce mléčných výrobků. Zde je tlačenice jako kdyby dávali něco zadarmo. Skupina vzteklých důchodců se hádá zřejmě o máslo , nebo sýry, nevím. Chtěla bych jen tvrdý sýr. Zvažuji, jestli mám riskovat vmísit se mezi ně. Vypadají nebezpečně, oči jim svítí, syčí na sebe a přísahala bych, že u jedné z dam jsem zahlédla z pusy vystrčený hadí jazýček. Mému rozhodování napomohl vzteklý stařík- zezadu do mě vrazil vozíkem tak, že jsem se prohnula a poskočila o metr dopředu, jsem tedy hned u regálu.
Otáčím se, nevím jestli chci pánovi poděkovat, že mi pomohl k pultu nebo mu vysvětlit, že vozíkem do zad to opravdu bolí. Když jsem zahlédla jeho bojovně vystrčenou bradu a v očích lesk člověka prahnoucího po boji, zatroubila jsem k ústupu. Popadla jsem sýr, máslo jim raději nebudu ubírat, vybojovala jsem si 4 jogurty a ustoupila do klidnější části obchodu. Tou jsou cukrovinky. Na zemi leží chlapeček asi 4 letý, v každé ruce jedny bonbony a ječí na celou prodejnu, že chce jiné. V duchu se omlouvám svým dětem, že jsem jim vynadala ve chvíli, kdy slušně požádaly o druhou sladkost - domluva byla přece že si mohou vybrat jednu věc.
Zbytek nákupu se snažím rychlostí blesku kličkovat mezi regály a mezi nákupními vozíky důchodců narvanými k prasknutí. Bude válka, napadá mě, na co jinak tolik věcí.- pochopila jsem ve frontě před pokladnou. Je den akcí a některé věci jsou i pro Máňu, Karla, Pepu a já nevím ještě pro koho. Karel a ostatní jsou pro nákup zase v jiných obchodních centrech a nakupují pro ostatní zboží v akci zase tam.
A tak stojím a trpělivě čekám, než ty hromady vyrovnají na pás a zpátky. Trochu mě zarazilo, když jsem zahlédla v kapse jedné paní jogurt a v druhé čokoládu. Nahlas jsem se zeptala, když byla u kasy, že zřejmě se jí do vozíku nevešla ta čokoláda a jogurt. Pohled, kterým mě obdařila měl v sobě nože. Zřejmě je zvyklá takhle nakupovat, mě se to přiznávám ale velmi příčí. Trochu jsem se obávala, že mi než vyjdu z centra propíchne gumy u auta...mé obavy netrvaly dlouho, protože se mi na nohu svalil chlapeček , který předtím ječel u cukrovinek. Jak padal, zachytil se mi nohy a nějak se nechtěl pustit. Začal se mi na noze houpat. Pustil bys mi tu nohu prosím? Houkla jsem na zlobila. Maminka mi odtrhla kluka od nohy se slovy: Pojd, paní je nervózní, já ti za to koupím čokoládku. Brada mi spadla, nezmohla jsem se ani na slovo. Naštěstí už jsem u pokladny, platím a mizím. V pátek na nákup zase dlouho nepojedu.
Zdroj foto:Pixabay.com
Komentáře
Pro přidání komentáře se musíte .
Načítání komentářů...