Blízké setkání smrti

Nepřehlížejte signály svého těla, když vás varují a prosí o zvolnění tempa. Smrt je blíž, než si myslíte.

Jak přehlížení tělesných signálů může stát život

Dech se jí zpomalil, prohloubily se intervaly mezi nádechem a výdechem. Ležela v nekonečné pokoře, zakrytá celým životem, smířením a úlevou. Bylo to jak ochutnat kapku energie, odkud není návratu. Teplo, ticho a jen tichá a něžná otázka „Ano? Nebo ne? “Stačilo by jen kývnout. Cosi pozemského, tak hmotného a těžkého se začalo rozlévat po těle a měnit se v neudržitelný tanec všech bolestí v těle. Poté nastalo smíření, krásný blažený pocit bez bolesti a utrpení.

Slyšela jsem otázku.„ANO?"
Odpověď zněla „Ne, ještě ne“.
Nebylo to pozemské slovo, jen pouhý pokyn energie co nesouhlas ovládá.
Rozpoutalo se opět to nesnesitelné pálení v celém těle, jako by jí v žilách kolovala tekutina podobná lávě. Bože, co to je? Proč? Jak to zastavit. Dostala utěšující injekci a boj mohl začít. Pomalu si sedla na postel, rozhlížela se po pokoji, který ani při té nejsilnější troše fantazie nepřipomínal domov. Věděla a pamatovala si, jaké události se staly, ale podvědomí chtělo zapomenout. Ani se v nejmenším nedivím.
„Nejde to, nechápete to?“ opakovala, se stále silnějším důrazem.
„Co tedy chcete dělat?“ zazněl hlas sestry.
„Nevím, zkrátka tady budu ležet a zůstanu tady!“ odpověď zněla velice odhodlaně.
„Tak to ne, nejste člověk, který se jen tak vzdává,“ řekla.
„Tak za hodinku ať vás vidím chodit, učesanou a převlíknutou z pyžama“.

Měla pocit marnosti, zbytečnosti cokoli dělat. Prostě „Proč?“
Sedí na posteli, celý život ji běží před napuchlýma očima od pláče, jako velkofilm na černobílém plátně. Dalo se jen dýchat a držet oči otevřené.
Vše ostatní, jako řeč, chůze i přijímání potravy, se rovnalo výstupu na neznámou skalnatou horu. Kde se ani život nedal očekávat. Zná sice i období, kdy viděla jen šedou zeď, žádná cesta, vlastně vůbec nic, co by znala.

Vstává, obléká se a vlasy zaplétá do copánku.
„Výborně, takhle se mi líbíte,“ snaha sestry o motivaci.
Sedí na chodbě na koženém křesle, které si pamatovalo stovky energií. Svíralo jí vše, co se dotýkalo její tělesné schránky. Opustila sama sebe. Zemřela a znovu se narodila.
„Jak dál, Bože můj?“ ptá se v naději, že stane se zázrak.

Nestal se. Vnitřní hlas jen stále opakoval.
„ Vzpomínej“.
„ Na co?“ ptá se.
Už jednou přestup ze stanice nevědomí, do vědomí zažila.

Znovu na začátku. Krok po kroku.
Vstát, najíst, napít, komunikovat, umýt se a spát. Den za dnem. Krůček po krůčku.
Vytasit zbraně a hurá do boje. Tužka, pastelky a sešit. Vypsat se. Začít opět jako tenkrát psát.
Nevzdávejte se, naděje umírá poslední.
Když jsem touto zkušeností prošla, úplně to ve mně změnilo pohled na svět. Už v době mojí práce v domácí hospicové péči jsem se smrti nebála a dokázala být těm, kteří odcházeli, do poslední chvíle oporou.

Ale být na té druhé straně a pocítit když odcházelo tělo moje?
 Byl to pocit velkého smíření, pokory a klidu. Nebyla žádná bolest, žádný strach, jen pocity naplnění životní cesty.

To rozhodnutí, že ještě nenastal čas a návrat k boji o život mě už tak nebyl příjemný. Vše mě bolelo a to uvědomění, že jsem zpět a na pokraji sil, mě upřímně děsilo. Dnes na ten den pohlížím jako na šanci žít život jinak. Pracovat na osobním růstu, být příkladem a oporou těm kteří si touto zkušeností prošli a nesmířili se nebo být varování ostatním, co přepínají fyzické síly a neustále se za něčím honí.
Nepřehlížejte signály svého těla, když vás varují a prosí o zvolnění tempa. Vždy se dá něco si odepřít a nemít. Nemuset si přiložit další stres a činnosti, aby jste dosáhli dál - mít majetek, auta, drahé dovolené.

Můžete toho dosáhnout, ale také úplně stejnou rychlostí padnout.
Jak jednou řekne tělo DOST, je to těžké znovu ho přemluvit a získat si jeho důvěru, že to znovu nerozjedete....

Milujte sebe, tělo a své blízké...

Zdroj foto:Pixabay.com