Astropsychologie: Nic

Jaro v astrologickém zrcadle: Když se planety scházejí v Rybách.

Ráda bych napsala něco. Ale něco dnes není tématem. Tématem tohoto času je nic. Tím myslím NIC. Ne jako že nic nenapíšu, protože není o čem. Ono totiž je. Jen je to poněkud absentující subjekt. Asi jako když filosofové řešili, zda je slyšet zvuk padajícho stromu v lese, kde nejsou žádné uši, které by ho zaznamenaly. Vždycky mi ta úvaha připadala přinejmenším podivná, neřku-li rovnou pošahaná ... ale dneska mám pocit, že jim rozumím.

Když se podíváte do horoskopu, uvidíte hustě seřazenou baterii planet a bodů v Rybách. Počítejte. Slunko, Chiron, jižní uzel, Merkur, Neptun a Venuše. To se hned tak nesejde. Plus Luna v Raku, obklopeni vodou ze všech stran. Tichá a pasivní harmonie. Uvolnění a letargické snění. Útlum, smír a všeprostupující vláčnost.
Země minimum, vzduch žádný - a těch marných pokusů o myšlenku, cha! Oheň tu nějaký je, vidíte ho v sobě i okolo: sem tam vyšlehne plamen a hystericky zaječí nebo se pokusí něco rozjet, dynamicky nakopnout události k poklusu, ale příští pomalá vlna spláchne jeho marnou snahu ...

Mluvím s lidmi, s kamarády, s kolegy, s klienty a neustále se vrací totéž téma. Je rozepsáno do scénáře v různých kulisách, ale v principu pořád totéž. Něco žiju, ale už to doznívá, sípe z posledních sil a já asi nemám chuť to zachraňovat, dotovat energií a resuscitovat. I energie už totiž skomírá. Už vlastně ani nechci, ani nemůžu, už mě to nebaví, už to necítím, nic mi to nedává a nějaké pokusy se motivovat ... a jako proč? Chtěla bych odejít, ukončit to, utnout a jít dál, dál k něčemu novému ... ale nemůžu z místa ... Je to tak zřetelné, tak silné a tak strašně s tím (ve valné většině) bojujeme. Proč teda prostě nepřijmout skutečnost, energii času, jaká je, a nenechat věci vyhnít, dojít, vydechnout, odplynout, skončit a skonat přirozenou tichou a klidnou smrtí? Že by náš strach z konců a posedlost kultem věčného mládí a aktivity?

Úkolem je nyní nespěchat, nesnažit se, neřešit, nerozhodovat, neplánovat a jen být ... Teď je čas určený k tomu všechno pustit, všechno, aby nezůstala ani stopa nátlaku a prosazující se vůle, která se většinou zuby nehty tvrdošíjně drží svých zrezlých představ, nefunkčních modelů a přežitých schémat, čistě jen proto, že je si to takhle nalajnovala. A to bez ohledu na změnu prostředí, situace, pocitů, prostě PROTO!!

Protože vůle se nebude nikomu přizpůsobovat, že jo!!
Zároveň je dobré nesnažit se věci urychlit, netlačit se dopředu a rvát se o prvenství, když jsme ještě nezaklekli do startovacího boxu. A není to jen o našem vnitřním pocitu. Začátky ještě nejsou na pořadu dne. I kdybychom si nakrásně vystřelili ze startovací pistole, vyběhneme sami, po pár metrech si začneme připadat jako idioti, a tak se pokud možno nenápadně pokusíme zacouvat zpátky. Začátky přijdou. A nemusíme je (překvapivě!) ani plánovat. Objeví se samy s přesunem toho všeho z Ryb do Berana. Do Berana, který nemá strach z ničeho, dere se vpřed, rve se a bojuje a dává tu správnou šťávu všem novým projektům.

Archetypálně je přechod Ryby - Beran vždycky uzavřením jednoho cyklu, dokončením minulého, aby bylo možné začít něco nového. Tentokrát čeká v Rybách skvadra planet, které budou přecházet jedna za druhou, jako na startu orientačního běhu: závodníci nevyběhnou současně, jsou na trať vypouštěni v určených rozestupech, aby se si navzájem nepletli pod nohy. A stejně to bude palba!
Ale zatím ... si vypůjčím nádherný slogan od mé oblíbené autorky haiku. Není to teda haiku, ale dokonale se hodí. Doufám, Hanko, že to nevadí ... snad. Takže. Březen je zen. A tak vypněte, ať vás mistr nevezme klackem po hlavě.

Zdroj foto:Pixabay.com